České klezmerové stránky

731973@atlas.cz

novinky - české kapely  
 byli tu anebo spíš nebyli - co je to ten klezmér

Aktualizace k 7.10. 2006

 

Nové :Koncert v LounechOmlouváme se  6/06 Létající rabín 5/ 06 Šumař na střeše - Tisková konference k 9branám -  David Krakauer bude na Respektu 4/ 06: Kořen 2006Šamajin 2006

3/ 06 Tumbalajka 2/ 06: Moše NadirDvě polská alba 1/06: VII.ročník 9BRAN HaChucpa 12/ 05: Moishe´s Bagel 11/05: Několik zpráv

9/05: Jews Brothers Band 8/05: Yocheved a Eliezer na Šamajim 6/05: Šamajim 5/05: Ruské desky

3/ 05 Glik Harry Kandel 1/05: Nochem SterheimAaron Alexander 12/04: Hirsh Glik - Music from Winery 11/04 TrombenikOdessa, Odessa

9/04: Preßburger Klezmer Band - K 5. ročníku festivalu 9 branJan Schneider - Napsala nám Alena ChládkováJocheved v Krnově

8/04: Kořen 2004Aaron LebedeffSalomon SchmulewitzNew Shtetl Band - 7/04: Tacheles v LitoměřicíchMarionAbraham Goldfaden

6/04: Marta SchlammeVelvel ZbarzherŽidovské písně - 5/04: Moravské festivaly - 4/04: Di Fidl KapelyeProgram Litoměřického kořenu

3/04: Tacheles budouPoznámka k She KoyokhMísto Chesed hrají CHESED veEMET

2/04: Naftule Brandwein - Klezmer Plus! - West End Klezmorim - Ben Zimet - RutChystá seShe´Koyokh
1/04:
Rok 2003 odfrčel - Malý klezmerový slovníkAustin Klezmorim - Zupfgeigenhansel - Giora Feidman - Mazeltones - Peter Rohland
12/03: Moris Rosenfeld - David Edelschtat - Mordechai Gebitig - La Kumpania Zelwer - Začal jsem

11/03: Debut Létajícího rabína  - Přebírám stránky - 10/03: Rok se s rokem sešel - Yale Strom - Klezmeři - 11/02: Jen krátceNapsali nám z Blavy
03/02:
Když se Pesach setká s Velikonocemi - Napsali nám - Bente Kahan - Mickey Katz - 10/01: Sliby se... - Klezmatics 
06/01: A co Němci?Di Grine Kuzine v Akropoli - Tif in veldele - 05/01: Místo opilců přijede sestřenice - M'Chayeh - text: Di Grine Kuzine - noty: Jožka
04/01: Mohou ne-židé hrát klezmer? - Chesed (recenze CD) - Glezgoyim - Fisherlied (překlad textu)
Dříve: Krakov 9 bran - Co přinesl Mojžíšek - Našim hudebníkům - Našim všem

Hyperlink.cz - web zdarma

Letošní ročník festivalu Respekt music (www.respectmusic.cz) přinese v neděli 4. června 2006 v Paláci Akropolis koncert Davida Krakauera, Soccalleda a Klezmer Madness. Z našeho pohledu tedy jeden z nejzajímavějších (nejen) klezmerových projektů. V čele samozřejmě stojí klarinetista David Krakauer, kterého známe jako bývalého člena Klezmatics – vystřídal Kurta Bjorlinga a byl vystřídán Mattem Darriauem (DK natočil s nimi dvě alba Jews with Horns a Rhytm + Jews , účastnil se s nimi i projektu I. Perlmana In the Fiddler´s House), sólisty v oblasti vážné a experimentální hudby (ve spolupráci s Kronos kvartetem i na CD Klezmer Concertos and Encores z řady Naxosu American Classics, kde ovšem slyšíme poměrně často nejednu klezmerovou inspiraci, podobně i na Zornových projektech Bar Kochba či Kristallnacht) a leadera vlastních projektů David Krakauer Trio (v něm spolupracoval se zpěvákem a houslistou Brave Old World Michaelem Albertem, v tomto projektu ovšem housle vyměnivším za akordeon, a bývalým spoluhráčem Davidem Lichtemz Klezmatics za bicími, viz CD Klezmer Madness! ) a hlavně Klezmer Madness! (složení skutečně velmi proměnlivé, objevil se v něm harmonikář Ted Reichman či bubeník Michael Sarin, sestava nahrála už pět alb, jedno pro Tzadik, zbytek pro Label Blue). Krakauer se ovšem účastnil i tributu Daveu Brubeckovi In his own sweet way (skladba Golden Horn), ostatně debut Klezmer Madness! Klezmer, NY je poctu Sidneymu Bechetovi, vedle toho se podepsal i pro sérii koncertů Klezmer Sundays in Tonic (viz album Music from the Winetry, recenze zde). Socalled (jinak Josh Dolgin), kanadský avantgardní hip-hoper, spolupracuje s Krakauerovým klezmerovým šílenstvím od roku 2001. od alba The Twelve Tribes (skladba  As If), pokračuje alby Krakauer Live in Krakow a Bubbemaies, společné snímky nalezneme i na Music from the Wintery. Spolupracovali i s firmou Piranha, pro kterou Socalled spolu s houslistkou Sophie Salomon a D. Krakauerem (a dalšími, jako M. Albertem, F. Londonem a dalšími) natočili album Hiphopkhasene (jak už název napovídá, spojil se na něm klasický folklorní klezmer s hip hopem). Máme se tedy na co těšit, klezmerová špička s kořeny v jazzu i klasice, případně soudobé avantgardě je pomalu povinností pro každého fanouška žánru.Jako předkapela by měli vystoupit  Preßburger Klezmer Band, kteří by měli pokřtít své nové CD.(9. 5. 2006, ps)

www.world-music.cz

Stránka hudebního publicisty Jiřího Moravčíka a fotografky Yvetty Stránské věnované world music. Koncipována jako servis běžnému posluchači. Nabízí recenze, profily umělců, exotické nástroje, spoustu důležitých odkazů i významné festivaly a aktuální koncerty. Součástí je rovněž rozsáhlá fotogalerie.

Zatím předběžný program 3. ročníku festivalu židovské kultury Šamajim, který se koná v třebíčské židovské čtvrti od 31. 7. do 5. 8. 2006 vypadá takto: pondělí Klezmerim (pražští klezmeři), úterý Marie Kubátová (v Brně žijící bývalá učitelka ruštiny, vydala CD „Písně trpících národů“ v ruštině, cikánštině, jidiš a hebrejštině, doprovází se na kytaru, vedle židovských a cikánských lidovek v repertoáru má Vysockého a Okudžavu), středa Jiří Hošek a Dominika Hošková (violoncella), čtvrtek Vladimír Merta a Jana Lewitová (sefardské písně od známých interpretů), pátek HaChucpa (brněnský klezmer, recenze zde), francouzští Glik (uvidíme i na letošních 9branách, recenze zde) a bratislavští Pressburger klezmer band a v sobotu Achab Haidler, Shonertovi a kantor Michal Foršt. (ps, 4. 4. 2006)

8. 9. 2004 Agilní občanské sdružení Krnovská synagoga pořádá v sobotu 2. října od 18 hodin vystoupení tře-bíčské ho souboru Jocheved pod ve-dením Kamily Malé s tanci polských chasidů v černých kaftanech a do-bových kostýmech na reprodukovanou (z CD) klezmerovou hudbu Aškenázů v bývalé synagoze ve slezském Krnově, kontakt pavel.kuca@centrum.cz, http://www.mujweb.cz/www/synagoga

 

6.4. 2004 Program Litoměřického kořenu se pomalu rozšiřuje, zároveň nabývá definitivního tvaru. Na našich stránkách už jsme níže psali o účasti Klezcore a Preßburger Klezmer Bandu, teď bychom měli upozornit na další dvě kapely koketující s klezmerem, které tu budou k vidění, a to polští Sie Gra (repertoárově vycházejí silně z haličského klezmeru, obohacují ho o cikánský folklor a jihoslovanské písně ) a kořeny ruští, místem existence němečtí Apparatchik. Ti kromě klasi-ckých lidových i masových rus-kých písní v šramlovitém podání (akordeon, balalajka) mají v repertoáru několik oděských klezmeru blízkých melodíí s texty s rusko-židovským kriminálnic-kým obsahem. Není to sice tak syrový zásah do černého jako Poza, ale vtipnější varianta určitě. Nezapomeňme však i na účást české do šansonu směřující Činny, ta totiž už pár let zpívá pravidelně jako vrcholy svých koncertů jidiš písně Schtil di nacht, Varnickes, Bay mir bis du schein a Tsen brider (pro redaktora těchto stránek představuje tento repertoár vůbec nejzajíměvěší tvář jejího playlistu) (ps)

 

22.3.2004 Tacheles budou v Ltm. Aby toho nebylo málo (viz níže), tak v sobotu 19. 6. 2004 zahraje svůj druhý koncert v Litoměřicích (samozřejmě Letní kino a agentura Modrý z nebe) lipský soubor Tacheles Klezmer Company (již v roce 2003 jsme slyšeli právě na Kořeni), ten se nám představil s přetavením klezmerových hitů v moderně jazzovém hávu s mírně jamajskou rytmikou a hbitým tempem, pokud by informace měly platit, tak náběhy směrem k jazzu by měly ještě posílit v autorství takto laděného repertoáru. Kapela nás rozhodně přesvědčila, na rozdíl od Di Grine Kuzine, jež jsme v Litoměřicích viděli v srpnu  2003 na festivalu Litoměřice potřetí a jejichž balkánská a latinskoamerická podoba klezmeru se nám zdála poněkud nedořečená (ps)

 

 

2. 2. 2004 Chystá se Ač máme začátek roku, už se ví, že litoměřická agentura Modrý z nebe opět připravuje na víkend 9. a 10. 2004 různohudební festival Litoměřický kořen (koná se v tradičním litoměřickém letním kině), v jehož rámci vystoupí (zatím) dvě klezmerové kapely (vloni to byli výborní klezmer-jazzrockoví Tacheles Klezmer Company z Lipska). První den budou hrát  němečtí Klezcore (http://www.klezcore.de), kteří přistupují ke klezmerovému materiálu z pozic anarchopunku (v obsazení ovšem slyšíme iakustický hoboj a akordeon), i když se nedá říci, že by jeho podstatu převáděli do punkově jednotvárného rytmu, spíše vystihli jeho drsné polohy. To nás ale nepřekvapuje. Chybí ovšem často slyšitelná orientace na jazz, pro nějž bývá typická lehkost podání, zde spíše vnímáme tvrdohlavou umanost. Měli by hrát ve 22. 00. Druhý den pak budou hrát osvědčení Slováci Preßburger Klezmer Band, ty představovat snad nemusíme (ps)

 

2. 2. 2004
(napsali nám z Moravy )

 

RUT

 

Taneční skupina Rut z Prostějova vznikla před devíti lety. Založila ji a dodnes umělecky vede Eva Štefková, profesně učitelka tance. Jádro Rut tvoří asi patnáct mladých lidí, chlapců i dívek.Se skupinou při vystoupeních dále spolupracuje jako moderátorka paní Sekaninová, členka Židovské obce Olomouc. Patronát nad souborem převzala Základní umělecká škola v Němčicích na Hané a Cyrilometodějské gymnázium v Prostějově.

Členové Rut se věnují židovským, přesněji izraelským a chasidským, tancům. Scházejí se každý pátek, pravidelně jednou měsíčně veřejně vystupují. Každoročně se účastní kurzů Boaze Cohena z Jeruzaléma, pořádaných Besamin Praha pod názvem Machol Čechia, příležitostně také podobně orientovaných  Machol Hungaria v maďarském Szarvas.

Izraelské tance byly vytvořeny novodobými židovskými kolonisty v Palestině v kibucech a mošavech z původních lidových tanců, vznikajících ve všech oblastech židovské diaspory, rozvíjených po založení státu Izrael. Do této směsi přispěli orientální (debka, jemenské tance, vycházející z arabské poetiky a vyznačující se jemným ornamentalismem), rumunští (hora) i ukrajinští a polští Židé (tance chasidského hnutí, pro něž je typická spontánnost a mužský kolektivismus).

Mladí lidé z Rut chovají úctu k judaizmu i k židovskému národu a snaží se přistupovat k jejich tradicím s pokorou. Jejich vedoucí klade důraz na to, aby si osvojili alespoň základní znalosti židovských zvyků, mnohé z tanců z repertoáru totiž mají – jak je u Židů zvykem – náboženský obsah.

Prostějovští tanečníci vystupují v kostýmech odpovídajících oblečení východoevropských Aškenázů, to při chasidských tancích, kdy se chlapci oblékají do kaftanů. Naopak děvčata využívají i šaty v izraelských národních barvách. Při párových tancích se se tanečníci a tanečnice drží pomocí šátků.

 

Kontakty:

Eva Štefková, 732743557

 

E-mail:

Petr Hubáček, pete.pv@pv.email.cz

 

Hana Svobodová, riziko@seznam.cz

 

Pavel Kuča

 

 

Napsali nám z Blavy

 

Dobry den,
Vasa web stranka sa mi velmi paci. My sme sice spoza rieky Moravy, z Bratislavy, no aj tak budeme radi, ked nas spomeniete na Vasej web stranke.
Volame sa Preßburger Klezmer Band a existujeme a hrame klezmer od roku 1995. Vydali sme doteraz 2 CDcka, hrali sme opakovane aj v Prahe. Naposledy v lete v roku 2002 na festivale 9 bran s The Klezmatics. Okrem toho sme doteraz spolucinkovali s amerckou skupinou Di Shikhere Kapelye a rakuskou skupinou Timna Brauer & Elias Meiri Band. Viac si precitate na nasej web stranke: www.klezmer.sk
Nas najblizsi koncert v Cechach: 5.12.2002, Brno, klub Alterna
S pozdravom,

Daniel Alexander 
Preßburger Klezmer Band

Recenze na album PKB zde.

 

Napsali nám

 

 Hola! Hola!
České klezmerové stránky zdraví mladá klezmerová kapela. Mladá datem vzniku i stářím členů. Ale postupně:
Naše kapela se jmenuje Klezmer Quartett a všichni čtyři jsme z Prostějova. Jsme studenti SŠ a VŠ. Hrajeme v tomto složení: Vojta Pospíšil(17 let, klarinet, kapelník), Vojta Peštuka (16 let, baskytara, zpěv), Mirek Ondra(19 let, akordeon, zpěv) a Michal Skalický(17 let, kytara). Jediný Mirek je na UP v Olomouci a my ostatní jsme z prostějovské Reálky. Kapela vznikla v listopadu a v prosinci bylo první vystoupení. Od té doby se vcelku často účastníme různých kulturních akcí v Prostějově a brzy snad i budeme mít své vlastní koncerty, protože po městě začínáme být známí.
Hrajeme klasický klezmer. V repertoáru máme např. Hava Nagilu, Di Grine Kuzine, Diregelt a také Jožku v aranžmá od pana Šmída (z klez. stránek), ta vždy sklízí největší úspěch. Snažíme se hrát a hrát, protože nás to prostě baví.
A proč se vlastně ozýváme. Rádi bychom věděli víc o klezmerovém dění v ČR a hlavně u nás na Moravě.... A taky jsme nažhavení na hraní před lidma( i když uznávám, že musíme rozšířit repertoár).
Takže pokud byste náhadou měli čas, chuť a tak podobně, tak nás kdyžtak, prosím, informujte. Díky
Vojtěch Peštuka, kontakt

M'Chayeh - mail z Holandska

Ahoj Martine
V patek vecer (kveten 25) hrajeme v divadle v Turnove. Jde o kombinaci se sborem a jazzovou tanecni skupinou z holandskeho (maleho) mesta Reauwijku (to je take misto, kde v Holandku ziju). V divadle hrajeme dvakrat pul hodiny. V sobotu dopoledne hrajeme pul hodiny mezi 9:30 a 11:00 na podiu za muzeem v Turnove na Starem ceskem trhu. Rovnez hrajeme v parku (parkrat?) behem dne. V nedeli dopoledne v 12:00 hrajeme pul hodiny na podiu v parku na Starem ceskem trhu. Pravdepodobne budeme "volne/zadarmo" hrat behem dne v parku.
Prede dvema tydny nas opustil po 3,5 letech houslista, protoze hrajeme vice predstaveni, nez on dokaze stihnout. a tak v Turnove (bohuzel) hrajeme ve ctyrech (basa, harmonika klarinet a zensky hlas)
Doufam ze tebe (nebo jine fanousky klezmeru) uvidim v Turnove

Sake Kuipers (A M'Chayeh).

 

 

Chesed:

Židovské písně

 

Tak jaro už je, doufejme, tady a s ním i konec vydavatelského povánočního půstu. Nových alb z domácí produkce začíná utěšeně přibývat a mezi ty bezesporu zajímavější patří debutové CD skupiny Chesed, které vydalo brněnské vydavatelství Indies.
Na úvod sleeve-note se praví: "Od samého počátku se skupina Chesed plánovitě věnuje interpretaci lidových a duchovních písní židovského národa". Máme tedy co do činění další kapelou, která se rozhodla plout v širokém řečišti etnické hudby. Židovský folklór, tak jak se hraje v domácích luzích a hájích - to je dosti svérázný fenomén. Jakoby se pohybovala někde mezi sedánky na Židovské obcí a stánky pro turisty na Královské cestě. Zatímco hudebníci v New Yorku, Berlíně či Krakově, čerpající především z instrumentálního klezmeru, dokaží díky osobitému a svobodnému přístupu k tradiční hudbě transformovat ji do zcela nových hudebních tvarů, u domácích skupin (Mišpacha například) mám spíš pocit, jako by na prvním místě stála manifestace vlastního vztahu k židovskému odkazu, ale hudba samotná zůstává na druhém místě, a tomu pak bohužel nezřídka odpovídá i výsledek. Debutové album Chesedu z tohoto ranku nevybočuje, v dané oblasti ale rozhodně patří ke zdařilejším počinům.
Především bych vyzdvihl výkony obou vokalistek. Jak Zuzana Wirthová tak Monika Břenková zpívají přirozeně, bez zbytečného patosu a dovedu si představit, kterak na folkových festivalech (kde lze na Chesed natrefit asi nejčastěji) jejich sytě zabarvené hlasy vyniknou v kontrastu k vesměs s prominutím ukníkaným folkovým slavicím. Velmi vyvedená je hned první skladba Avrim Malkejmu zpívaná a capella. Hudební doprovod (Kamila Dolečková na housle a violu a Jan-Matěj Rak, hrající převážně na akustickou kytaru) ve zbývajících čtrnácti skladbách je, jak se praví v bookletu, střídmý. Někdy až příliš, dodal bych já, byť i zde občas problesknou dobré nápady, jako například staccatové vybrnkávání kytary v písni Lach Jerušalajim, anebo použití balalajky v rozverné jidiš písničce Švarce Karšelech. Jako vyložený omyl pak shledávám zařazení provařené písně Tumbalalajka coby bonus - kapela se zde nepřirozeně tlačí do rozjuchané polohy. Pomalejší a spíše smutné skladby skupině sedí rozhodně víc.
I přes tyto dílčí výhrady stojí album Chesedu rozhodně za poslech. Tedy pokud od něj posluchač (či kritik) neočekává svébytný příspěvek k uchopení lokální hudební tradice, který by obstál z perspektivy globální world music, ale prostě si chce poslechnout tradiční židovské písně v "poklidné, pokorné a vřelé interpretaci," jak praví booklet. Michal Šmíd

Chesed, Židovské písně, vydali Indies Records

 

 

 

 

 

25. listopadu 2006 zahraje v lounské restauraci Stromovka (čili Bahno) zahraje nejen Kapitán Kajman (úderka pod vedením Michala Hrubého kloubící balkánské melodie s jazzem a irsko-americkou hospodou, občas z kriminálu vytahující tanga pražských Pepíků), ale i slánští Kujooni (v jejich repertoár je dosti široký, Balkán se mísí i s melodiemi večerníčkovskými i od T. Waitse pocházejícími) doplněni temným metalem z Plzně Interitus (ps, 10. 9.2006).

 

Omlouváme se za zanedbání této stránky, tak alespoň ve stručnosti projedeme, co jsme vše viděli či neviděli// Byli jsme na 9 branách, Šamajim i Litoměřickém kořeni a nadšení jsme sdíleli z Glik (ve Valdštejnské zahradě výborní, v třebíčské synagoze excelentní), Paula Brodyho (jazzová trumpeteta opravdu hodně výrazná, šou určitě zábavná) i z dechovky Schnaftl Ufftschik (využití prostoru zahrady více než podnětné). 17 Hippies jsme viděli pouze v Litoměřicích a potvrdili nám, že jsou divokou partou, která má východní divoký duch, jaký by asi málokdo čekal od Němců (i když to se myslím už hodně změnilo)// Na Šamajim jsme poslechli i bratislavské klezmery, jejichž nová deska Mit libe více čerpá z Balkánu, ale celkově drží linii šantánu, hraného ovšem virtuozně nebordelově.// 1. září pak potěšila německá Celesta, dříve Tacheles Klezmer Company, hodně jazzující parta, sice trošku německy znějící, ale koneckonců, proč nemít trochu regionální poznávací tvář. Němci přesto hráli s drivem. (ps, 7.10.2006)

 

23. 5. 2006 se uskuteční tisková konference k VII. ročníku festivalu 9 bran (www.9bran.cz), který se uskuteční ve dnech 13. až 19. 6. , v Zaháňském salonku v budově senátu ČR (Valdštejnské náměstí 4) od 10 hodin, na níž nás zvou Pavel Chalupa a Arnošt Lustig. Potěšitelné je, že v hudební části (koná se právě ve Valdštejnské zahradě) vystoupí všechny předběžně přislíbené soubory a interpreti . 17 Hippies (16. a 17. 6.), Paul Brody (15. 6. s projektem Sadawi, ten je přeci jen osobitější než jeho jazzová podoba Paul Brody Tango´s Toy, i když i tu bychom velmi rádi v Praze viděli) a 14. 6.  Schnaftl Ufftschik a francouzští Glik. Program samozřejmě bude mnohem bohatší (zvláště v divadelní části), ale v silách redaktora klezmerových stránek bude tak tak vidět pouze hudební část a rád by o ní poreferoval. (ps)

 

Letošní  Litoměřický kořen (pořádá agentura Modrý z nebe, www.modryznebe.cz) – 30. 6. – 1. 7. 2006 bude mít opět i pro nás zajímavou dramaturgii. Uslyšíme karpatský (tedy hudebně též klezmerový či jemu blízký) folklor polské Kapely Goralské Baciarky (www.kapelabaciarka.pl), ryčnou německou jazzově-balkánskou dechovku Banda Comunale, rusko-německé eto_x (výchozí materiál ruský folklor, úpravy do moderního elektronického jazzu, složení: zpěv, baskytara, trubka, elektronika) a hlavně worldklezmerové Němce 17hippies. Na jejich deskách (vesměs živých) slyšíme melodie posbírané po celé Evropě, ale nutno říci, že repertoár klezmerový (kolomajka, chasidské popěvky, valčíkový šlágr Erschter Tants, sirba i frejlach) mu zcela dominuje, a to v podání velmi živém a folkově drnkavém (dá se říci, že skupina představuje téměř folkový big band). Připomeňme, že kapelu si můžeme užít nejen v Litoměřicích, ale o něco dříve (viz zpráva níže i v pražské Valdštejnské zahradě). Z českých kapel, které vyhovují plus minus našemu zájmu upozorníme samozřejmě na tradičního účastníka Litoměřického kořene Neočekávaný dýchánek, v němž občas zpívá a hlavně na akordeon hraje náš spolupracovník Michal „Faker“ Šmíd, z Balkánu a Haliče vycházející etnorockery Ahmed má hlad (propojeného s Dýchánkem osobou klarinetisty Michala Hrozy), folkjazzmeny Jarabáky (opět propojené s Dýchánkem osobou leadera a kontrabasisty Ondřeje „Kudyda“ Tichého a  bubeníka Petra Kadaníka), kteří mívali v repertoáru jeden superrychlý klezmerový kousek od Klezmatics, a jazz-šramlového Rudovouse. (ps, 4. 4. 2006)

 

VII.ročník festivalu 9BRAN (www.9bran.cz) bude zaměřen na německé židovstvo, letní hudební část proběhna tradičně v červnu, a to od 13. do 18. 6. 2006,hudební program tradičně probíhající ve Valdštejnské zahradě bude následující: 13. 6. Česká komorní filharmonie a Alexander Shonert, 14. 6. výborný francouzský klezmerový šraml Glik (viz naše recenze) a neméně zajímavá německá jazzová dechovka Schnaftl Ufftschik se svým klezmerovým programem (vedle něho se věnují i balkánské hudbě, CD s klezmerovým repertoárem vydali američtí klezmeroví specialisté Global Village Music), 15. 6. vedle českých Gypsy Kings Točkolotoč trumpetista Paul Brody, jenž má velmi blízko k D. Douglasovi i F. Londonovi v jeho jazzové poloze a další dva dny německý folkový bigband 17 hippies. Během prázdnin v červenci a srpnu bude k vidění výstava o kabale a v jejím rámci ke slyšení i přednášky, např. o institucionálním řešení vnitřních sporů židovské komunity v Německu, o židovské přítomnosti v Německu po šoa, o hledání německých antifašistů, o letech 1945 až 1948 v Terezíně.// Filmovou část lze navštívit v září v Mariánských Lázních, k vidění budou oblíbené filmy Franze Kafky, jak si je zaznamenal ve svých deníkových záznamech (nakonec se filmová část uskuteční v Praze). Poté v říjnu bude festival pokračovat v dalších osmi českých a moravských městech. Další informace budou průběžně aktualizovány s blížícím se datem zahájení festivalu. (23. 1. 2006, ps)

 

Několik zpráv: Před prázdninami (přesněji 2. 6. 2005) obhájila Zdeňka Dluhošová pod vedením Jana Spisara na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity diplomovou práci s názvem Klezmer – Tradice a současnost. Na základě dostupné literatury a nahrávek popisuje, co to je vůbec klezmer, zabývá se nejvýznačnějšími interprety světovámi i českými, zkoumá didaktické využití klezmeru v hodinách hudební výchovy.// Nové nahrávky pořídili Brave Old World Dus gezang fin geto Lodzh (Winter & Winter 2005, písně z lodžského ghetta, zvláště z dílny Yankele Herszkowicze), Klezmatics a Joshua Nelson a Kathryn Farmer Brother Moses Smote the Water (Piranha 2004, klezmer kombinovaný s gospelem a jazzem), David Krakauer, Socalled a Klezmer Madness! Bubbemeises (Label Bleu 2005. klarinetový virtuoz spolupracuje s elektronikem), Amsterdam Klezmer Band Son (Connecting Cultures Records 2005, agilní jazzklezmerová úderka se odpoutává od klasického klezmeru, opět s ní spolupracuje zpěvák Alek Kopyt), Klezmer Techter – Rote Hora (Raumer 2004, dámské trio ve složení akordeon, klarinet, příčná flétna) a Di Chuzpenics – Tsulib Maschke (vlastní náklad 2004, nejen tradicionály, ale i předělávka našeho Neočekávaného dýchánku či Naftule´s Dream)(ps, 27. 11. 2005).

 

Na festival Šamajim v Třebíči (viz níže) jsme se vypravili pouze na zahajovací den, tedy 1. srpna (pro redaktora těchto stránek je to z Loun, kde bydlí, do Třebíče poněkud daleko, zvláště pokud tam nikdy nebyl a nezajistil si pořádné ubytování; doufám, že to příští rok napravíme). Samotné prostory barokní Zadní synagogy, v níž probíhá většina festivalu, i celé židovské čtvrti jsou inspirativní (autora těchto řádků mrzí, že svého dědictví podobným způsobem nevyužívají Louny, Libochovice, Postoloprty či Žatec). Co jsme tedy viděli? Nejprve místní taneční soubor Yocheved, který ovšem využívá pouze reprodukované nahrávky (poznali jsme pouze po jedné od Pražských klezmorim a Klezmer Conservatory Bandu, většina pocházela evidentně z nahrávek neklezmerových, spíše popovějších), škoda, že nemá stabilní muzikanty, vystoupení by pak možná bylo více autentičtější, snad by nevadil větší odvaz a syrovost (vybičovaný stabilní kapelou), zatím nám to přišlo příliš v duchu Státního souboru písní a tanců. Pozor i na nebezpečí stereotypu, možná kdyby se nacvičila židovská svatba (např. na hudební rekonstrukce svatebních obřadů Budowitz, Khevrisy či Joela Rubina) či se tančilo na více místech (a i v hospodě s pořádným šnapsem – to by pak měl znít doprovod z debutu Londonovy dechovky s patřičným názvem Di Shikere Kapelye), nezněl by jen uctivý potlesk, ale do tance by se zapojilo více lidí.

Večer to pak byli polsko-moravští Eliezer, kteří ovšem mění název na El-jazz-er. Pětičlenná sestava (pozměněná, za bývalého zpěváka zaskakoval altsaxofonista) jednoznačně vychází z jazzového (případně jazzrockového) pohledu na židovskou hudbu, nezdá se mi – společně s kolegou Honzou Schneidrem – že by se mělo jednat o oblasti arabské, spíše cítíme lásku k balkánské hudební tradici, ale nechybí ani chasidská (zvláště na přídavek by extaticky tančili až do umdlení). K současnému, zvláště americkému, klezmeru nemá kapela také daleko, možná i obsazením – bez houslí si sestavu většiny představitelů žánru těžko představíme, každopádně houslista s tónem pracoval jemně a citlivě. Výhrou je i bubeník, velmi nápaditý, koneckonců s rytmikou chlapci pracují i jinak – poměrně často využívají tleskání. Baskytara a klávesy dotvářejí zvukový tvar. Velmi slušná kapela. (ps, 5. 8. 2005)

 

2. ročník festivalu židovské kultury ŠAMAJIM (kontakty: 568823005, d.juranova@kviztrebic.cz, www.kviztrebic.cz)  se uskuteční od 1. do 8. srpna 2005 v prostorách Židovského města a Zadní synagogy v Třebíči. Musíme kvitovat s povděkem, že letošní nabídka českého klezmeru je na tomto festivalu značně reprezentativní, ve čtvrtek 3. budou k slyšení Trombenik, o den později Hana Frejková Michalem Hromkem, v pátek brněnská HaChucpa a ostravští The Gamblers a konečně v sobotu Saša Šonert. Kromě toho třikrát zatančí místní Yochevet (pondělí, středa, sobota), lze slyšet židovskou hudbu nejidiš (Tiferet, Weytora, Eliezer) i synagogální zpěv kantora Michala Foršta. Vedle toho zazní přenášky o Franzi Kafkovi, třebíčské židovské čtvrti a hudebních nástrojích (i když přednášející Jiří Mazánek vždy spíše inklinoval k hudbě indické, uvidíme čím nás překvapí), budou se promítat filmy. Na festival se chystáme, rádi bychom o něm napsali podrobněji. (ps)

 

15. 5. 2005 Má-li letošní zaměření festivalu 9 bran (ww.9bran.cz) být orientováno na ruský prostor, upozorněme opět na úlovky z Ruské knihy. CD Jevrejskaja narodnoja pjesňa (Prolog-Mjuzik 2002) nabízí archivní snímky, bohužel – jak je u ruských vydavatelů zvykem – bez jakýchkoliv datačních doplnění. Kompilace obsahuje klasické snímky Emila Gorovce, Solomona Chromčenka (pokud jde o tohoto bývalého tenoristu moskevského Bolšovo těatra, narozeného roku 1907, lze si pořídit jeho profilové album Russian and Jewish Songs, a-ram 1997, na němž ostatně najdeme dva snímky shodné s těmi na zmiňované kompilaci) Beňjaminase Chajatauskase a N. Lifšicajte, kteří interpretují evergreeny (zdaleka ne pouze lidové) jidiš repertoáru v interpretaci, kterou dneska už uslyšíme zřídka, nejbližší je nám Lifšicajte, ta je hodně věrná kabaretně-šansonové tradici, ostatní víceméně vycházejí z operního nebo salonního pojetí (ostatně většina snímků není orchestrální, ale pouze s doprovodem piana), jaké má v Rusku velikou tradici. Kompilace obsahuje ještě tři evidentně novější snímky Ally Jošpe a Stachana Rachimova v hebrejštině s doprovodem elektronifikovaného zvuku ze 70. let, ty se nám zdají už poněkud estrádní, ale dnes už vlastně také klasické.// Zajímavě vypadá edice Legendy blatnoj pjesni , z pětideskového kompletu jsme zatím slyšeli dvě alba. CD Institutka (Russkij Kompakt Disk 2002) nahrála skupina Amerikanka, již známe už z desky Oddessa, odessa (viz níže). Opět tu slyšíme řadu oděských kriminálnických skvostů (některé se překrývají s Odessou, Odessou, jako například klezmerová klasika 7.40, zde s ruským textem jako Sem corok), co nás však překvapilo nejvíce, to jsou známe jidiš Papirosn s textem H. Yablokova, ty tu jsou opatřeny ruskými kongeniálními verši jako Druzja, kupitě papirosy a znějí velmi autenticky. Amerikanka jinak představuje sofistikovaný a mírně ironický šraml v sestavě kytara, akordeon, saxofon, tak jak si asi nejčastěji představíme hudbu z námořnické špeluňky.// Další CD Murka (Russkij Kompakt Disk 2002) pořídili poněkud estrádnější Ešelonon s více „ruštějštím“ širokým zpěvem, každopádně zde jsou k slyšení obě hymny oděských kriminálníků – Murka (to je ona počeštělá Máňa, ovšem sílu Rubaškinovy interpretace Ešalon nemají) a Žulik neboli Mama, ja žulika ljublju.// Další nahrávky už jsme nesehnali v Ruské knize, přesto jsou s ruskou (případně ukrajinskou) scénou svázány.// Sampler Russen Disko Hits 2 (Russendisko 2004) představuje 15 interpretů současné klubové scény Ruska a Ukrajiny (i např. u nás hodně populární Hajdamaky), které čerpají z ruské melodiky, dost často v aranžmá do ska a lehčího jazzu. Nás musí zajímat moskevská Pakava It´, která zde představuje snímek Klezmer v pojetí řekněme moderního dixielandu, velmi energickém a aranžérsky velmi nezvyklém, v obsazení s klavírem, dechy, banjem a houslemi.// V pražském Pohodlí v Benediktské ulici (ale i jinde) pořídíte debut The Kharkov Klezmer Bandu Ticking Agains (Fréa Records 2004), nahrávku hodně folklorně orientovanou v obsazení housle, klarinet, akordeon, kontrabas a zpěv. Za největší přednosti souboru považujeme velmi autentický zpěv Valerije Polonského, syrový a s výbornou výslovností jidiš podporuje suverenní výkony instumentalistů, jimž vévodí drsnější pojetí Rajkových houslí a v klezmeru téměř automaticky předpokládaná jízda klarinetu, v tomto případě Genadije Fomina. A jak je to s repertoárem? Charkované vedle klasických instumentálních čísel volí hlavně skladby připomínající sovětskou jidiš kulturu, je tedy logické, že zařadili Džankoje, ale i méně známé písně A glezele lekhajim (tu u nás zpívá Jiří Helekal na desce Yomi, yomi, pražská jidiš muzika) a Belkele, v níž ovšem slyšíme i kousek svatební Chosn kale mazltov. Muzikanti hrají jako o život, doufejme tedy, že je brzy v Čechách uslyšíme. (ps)

 

10. 11. 2004 V knihkupectví Ruskaja kniga (Bubenečská 12, Praha) jsme objevili album z edice s opravdu nostalgicky znějícím názvem Zolotaja kolekcija estrady Odessa, Odessa (RCD 2002), na němž skupiny Amerikanka a Ešelon přehrávají repertoár z velké míry známý od klezmerových souborů, například jeden z největších žánrových standardů 7. 40 tu slyšíme s ruským textem, jak jinak, pod názvem Sem sorok. Samozřejmě i další chuligánské trvalky: Limončikii, Sonečka, Ach, Odessa, celkem dvacet těch nejlepších. Amerikanka je nám bližší, hraje šramlovitě v sestavě kytara, akordeon, saxofon, (zvláště výborná je interpretace cikánsky stylizovaného Šarabana) s drsnými chlapskými vokály, ale i samohrajkový tancovačkový sound druhého souboru má cosi do sebe. Takže vedle Alyka Kopyta (s Pozou a Amsterdam Klezmerem Bandem), Apparatschiku a Teatru Zerkalo tu máme další nahrávku židovsko-ruských písní spojených nejen s židovskou čtvrtí Moldavankou, ale i celou Oděsou (bohužel nám tu chybí slavná Murka neboli počeštěná Máňa !) za pouhých 150 Kč. (ps)

 

 

8. 9. 2004 Napsala nám Alena Chládková, která měla výhrady k článku Martina Šmída o 2. ročníku festivalu 9. bran a upozornila nás na faktickou překladatelskou chybu. Její dopis i Martinovu reakci zde uvádíme. Alena Chládková: Dnes jsem objevila vaše stránky o klezmeru, líbí se mi a jsem ráda, že jsou. Nedávno jsem se vrátila z židovského festivalu v Krakově, který je plný této skvělé muziky a kde také vystoupili moji zamilovaní Klezmatics. Tam jsem si koupila jejich poslední album Rise up, na kterém je i píseň I Aint Afraid, kterou si dovolujete na vašich stránkách citovat, ale velmi zavádějícím způsobem. Vy píšete, že zpívají: „bojím se vašich kostelů, bojím se vašeho Ježíše …,“ text však zní: „nebojím se tvého Jahveho, nebojím se Allaha, nebojím se tvého Ježíše, ale bojím se toho, co děláš ve jménu svého boha,“ což jak uznáte dává úplně jiný smysl, než jste nastínil vy. Jde o změnu tak zásadní, že mi to nedalo a píšu vám, přestože už jde o starý sloupek. A pokud ctíte opravdovost, měl byste to přepsat nebo vymazat, protože ten váš text vyznívá jako vyjádření hrůzy pouze z křesťanství, zatímco autorovi (spíše autorce pozn.ps) šlo o vyjádření hrůzy z jakéhokoliv náboženského fanatismu, včetně židovského./ Martin Šmíd: Ano, máte pravdu, díky za upozornění. Na koncertě jsem špatně rozuměl… Upřímně řečeno, mně se ta píseň nelíbí ani tak – nemám rád agitky, mám radši poezii. A Klezmatici ji dali na novou desku hned dvakrát…Ale ten překlad je samozřejmě na pravou míru uvést. (ps)

 

1. 7. 2004 Skupina Marion, kterou tvoří Jan-Matěj Rak (kytara, balalajka, akordeon), zpěvačka Monika Žáková a stále hostující klarinetista Michal Zpěvák, nám poslala své demo, natočené již v lednu roku 2003, na němž najdeme čtveřici jidiš písní s jednou českou ve velmi střídmých aranžmá. K čemuž dodáváme, že demo zní velmi silně: akordeon i kytara mají drajv, Zpěvačka se dokáže nesentimentálně opřít do svého hlasu co nejvíc to jde. Překvapuje to i proto, že nahráno bylo sentimentalizující Olschanezkého tango Ich hoch dich cufíl líb a nostalgický Warshavského Ojfn pripečik. Pokud jde o objevnost, tak tu vítáme v zařazení ne příliš známé písně Majn mejndl, a to v značně brutálním – téměř vražedném – podání, naopak Gebirtikovu Jankele známe z nejrůznějších úprav, i když verze Marionu pracuje s aranžérským vtipem. Doplňující českou písní je pak Hřbitove, hřbitove, melodicky sice poněkud židovským vzdálenou, ale rozhodně kvalitou interpretace i existencionálním obsahem textu nezaostávající (i když se tu blíží spíše Mertovi či Hutkovi). (ps)

 

4.5. 2004 Moravské festivaly. Pavel Kuča (pavel.kuca@centrum.cz) nám poslal informace o židovsky zaměřeném letním dění na Moravě a českém Slezsku. Hned zkraje prázdnin vystoupí na etnizujícím festivalu Třebíčský zvonek bratislavský Preßburger klezmer band (2.7.). Během prázdnin se pak uskuteční tři další akce, které jsou už zcela věnovány židovské kultuře s účastí českých klezmerových (nebo jinak hudebně židovských) interpretů. V Krnově se bude možné zúčastnit akce Der Himl Vejnt, mezinárodního projektu bezplatné práce dobrovolníků na židovském hřbitově ve dnech 5. – 18. července, v jehož rámci zahraje i prostějovský Létající rabín (6. 7.) a brněnská Weytora , zaměřující se na starou hudbu, zejména duchovní židovskou (10. 7.). Další doprovodné akce se budou motat kolem kabaly (Jaroslav Achab Haidler), šoa a judaizmu, budou se promítat filmy s židovskou tematikou, bohužel ale ne námi sledovanou východoevropskou (pavel.kuca@centrum.cz, 737880936). O něco později, 19. – 25. 7. proběhne v severomoravském Holešově festival Olam (olam.cz, olam@olam.cz), z jehož programu by nás měl zajímat hlavně koncert Alexandra Shonerta v Šachově synagoze 23. 7. od 21 hodin a vystoupení Létajícího rabína a Preßburger klezmer bandu na místním náměstí 24. 7. od 20 hodin. Kromě toho se uskuteční několik přednášek a projekcí filmů. Nejvíce hudby spojené s našimi stránkami bude k slyšení v Třebíči ve dnech 2. až 8. srpna na 1. ročníku festivalu židovské kultury Šamajim (kontakty:http://www.kviztrebic.cz/, d.juranova@mkstrebic.cz), kde postupně vystoupí – Kateryna Kolcova (2. 8.), Létající rabín (4. 8.), Chesed veEMET (6. 8.), Marion (7. 8.) a Tiferet (8.8.) v hudební části a Yocheved (3. 8.), Rut (5. 8.) a Besamin (8. 8.) v taneční. Otázka na závěr: a co opravdové klezmery alespoň z Maďarska, Rakouska, Polska či Německa? (ps)

 

22. 3. 2004 Místo Chesed hrají CHESED veEMET. Zuzana Wirthová nás vyvedla z omylu, který se na našich stránkách prezentoval poměrně dlouhou dobu – skupina Chesed se v roce 2002 nerozpadla, ale pouze pozměnila název na CHESED veEMET a doplnila sestavu (ostatní bývalí členové - Jan Matěj Rak, Monika Žáková – ti působí v Marion – a Karolína Vančurová – ta rozšířila sestavu Klece – tehdy Chesed opustili) a repertoár. Šéfem je nadále Zuzana Wirthová, mimo to i zpěvačka a perkusionistka souboru, a členy kytarista a zpěvák Andrej Sujetov Kostič, romský akordeonista a vokalista Michal Marcin a původem ruskožidovský houslista Alexander Shonert (známe ho ze spolupráce s Věrou Nerušilovou a svou matkou Natalií). Repertoár se obohatil (kromě dosud hraných hebrejských religiozních a moderních i lidových jidiš písní) o nově vznikající české skladby vedoucí souboru – inspirované židovskou tematikou - a něco málo cikánských lidovek. (ps)

 

10. 1. 2004 Rok 2003 odfrčel Na české klezmerové a židovské scéně se toho moc nestalo, desku vydal jen Létající rabín a Kateřina Kolcova, demosnímky pořídila Klec a duo Marion (odštěpek Chesedu).// Zato světové špičky žánru vychrlily doslova příval novinkových alb. The Klezmatics už opravdu měli na čase, minulý projekt s Chavou Albernstein se pořizoval už v roce 1998 (ovšem London mezitím zformoval velmi přesvědčivý dechový orchestr, který nahrává jako pominutý, jen letos vypomáhal Margot Leverett a Bobanu Markovičovi, neopominutelný je i projekt Zmiros, na němž se vedle Londona podílí i akordeonista Klezmatics Lorin Sklamberg a jazzový klávesista Rob Schwimer, ten hraje i na klezmatikovském Rise up!), poslední řadovku Possesed již roku 1997. Kapelu definitivně opustila Alicia Svigals (najdeme ji v dámských Mikveh a houslové superskupině Khevrisa – vedle M. Alperta a S. Greenmanna, který dosti výrazně obohatil jako host právě novinku Klezmatics) a nahradila ji Lisa Gutkin.// Naopak bývalý klarinetista kapely David Krakauer nás seznamoval s výsledky své práce mnohem průběžněji. Již páté sólové klezmerové album (nepočítáme-li spolupráci se Soccalledem, jehož elektroniku slyšíme i na klarinetistově novince, na CD Hiphopkhasene) natáčel začátkem června 2003 při koncertech v Krakově (a kdypak jeho avangardní přístup budou moci posoudit čeští posluchači? Z Krakova je to k nám velmi blízko!), sestava se mu sice opět pozměnila, ale jeho klarinetový svéráz poznáme i na tomto Live in Krakow po pár sekundách, moderní elektrický jazz doprovodného comba, označovaného jako Klezmer Madness! (ze známých newyorských downtownových instrumentalistů hraje na albu Michael Sarin) jakbysmet.// Klezmerrevivaloví veteráni The Klezmer Conservatory Band, v nichž mimochodem kapelník Klezmatics Frank London začínal a nahrál s nimi všechny jejich řadovky z 80. let, nás nechali od minulého CD Dance Me to the End of Love čekat k dnešnímu A Taste of Paradise přijatelné tři roky. Album je tradičně barevné, přeskakuje od swingu k folkloru a od jazzu k folku. V tom je kapela v rámci amerického klezmeru nedostižná. Ovšem nečekal jsem to, že dosavadní jediná zpěvačka souboru Judy Bressler část prostoru (ve dvou pijáckých písních) přenechá Jeffu Warschauerovi (jinak mistr mandoliny, banja a kytary), jehož přístup je mnohem civilnější (pouze pozorné ucho zaznamenalo jeho zpěv beze slov na minulém albu jako velmi jemný doprovod v instrumentálním čísle, na svých sólových nahrávkách zatím bohužel nezpíval), než divadelně komický zpěvaččin, vycházející z kabaretu a tančíren. Samozřejmostí je objevný výběr repertoáru, neřídící se jen materiálem ze šelakových desek, ale i vzpomínkami pamětníků (Nakhes Bulgar, A Fishele) a i invencí členů KCB (nový jidiš text J. Warschauera), a muzikantský perfekcionismus a drive. ps

 

9. 12. 2003 Začal jsem pracovat na slovníčku kapel a osobností klezmerové scény, zatím jsme zpracoval dvě hesla o nejvýznamnějších jidiš písničkářích – Gebirtigovi a Warshavském, hotovi jsou i dělničtí autoři konce 19.st. Edelschtat a Rosenfeld, první kapelou pak Mazeltones, naleznete je na stránce byli tu anebo spíš nebyli. Je to práce na dlouhé lokte, ale snad s tím trochu hneme (ps) (pozorný čtenář však zjistí, že hesel k 2. 6. 2004 trochu přibylo)

 

18. 11. 2003 Přebírám stránky po Martinovi Šmídovi,
doufám tedy, že je snad budu aktualizovat častěji, nemyslím, že by se zde musely objevovat jen samé aktuality, ať se případný čtenář nediví informacím o kapele třeba již neexistujicí nebo desce nahrané před třiceti lety. Rád bych dal do kupy profily některých významných klezmerových interpretů, o kterých se tady v Čechách ví minimálně (Mazel-tones, Klezroym, Maxwell Street, Flying Bulgar, Bu-dapester Klezmer Band atd.), dá-li Bůh, snad najdu čas na zpracování Zornovy edice Radical Jewish Culture, je toho opravdu hodně, o čem by se dalo psát.

Byl bych ale nerad, kdyby se zde objevovaly jen moje názory a materiály, proto přivítám každého, kdo by byl ochoten polemizovat, psát, vyjadřovat se atd., ať se tedy nebojí a něco pěkného (kritického, útočného, pochvalného…) mi pošle.

Pavel Straka

 

29.10. 2003 Rok se s rokem sešel...
... a objevili se noví lidé: tak například mně se narodil syn Samuel, dále pak se vynořila nová kapela Trombenik (tedy ne že by už dříve neexistovala, ale já jsem ji poprvé uviděl až letos). A co je pro tyto stránky asi úplně nejdůležitější, objevil se nový autor, velký klezmerový zasvěcenec, který je ochotný a schopný tento občasník vést místo mě (uf!). Jeho jméno je Pavel Straka. Tak hodně štěstí, Pavle!
Martin Šmíd

 

6.11. 2002,Jen krátce...
V červnu bylo Devět Bran, přijeli Klezmatics // rozpadl se Chesed - Monika Břenková s Matějem Rakem založili ne-už-striktně-židovskou skupinu Marion, Zuzana Wirtová uvažuje o (již druhém) zmrtvýchvstání Chesedu // Prague Klezmerim vydali nové album, více příště, až mi ho dodají //prostějovští Klezmer Quartet se přejmenovali na Létajícího Rabína // V mojí Kleci zase nastaly změny - je nás sedm, posledním přírůstkem je klarinetista Elmar Tausinger

29.3. Když se Pesach potká s Velikonocemi
mají všichni volno a za dlouhých večerů je možná napadne aktualizovat své půl roku neaktualizované stránky. Tak tady jsou. 
Za těch půl roku nám doma přibyla pěkná řádka nahrávek (byly Vánoce a Chanuka). Tak třeba Věra Nerušilová & Shonertovi (Věra je zpěvačka s nejhlubším hlasem v ČR, Shonertovi jsou matka a syn - klavíristka a houslista-  Rusové -  všichni tři dohromady podepsaní pod albem většinou jidiš písní s názvem Nigun). Nebo třeba Muzsikás, známý hlavně jako doprovodná kapela Marty Sebestyen, natočivší ztracenou židovskou hudbu z Transylvánie. Pak máme novou (stejně dobrou jako první ) Di Naye Kapelye. Ale největší radost mi udělala dvě CD krále klezmerové komedie Mickeyho Katze (viz článek). Dost bylo lkaní, konečně nějaká sranda. 
Martin Šmíd

 

15.10. Sliby se slibujou, časy se mění
Naše klezmerové stránky budou mít rok (viz níže na této stránce). Vlevo na této stránce je seznam všeho, co se tu publikovalo. Z poslední čtyřměsíční přestávky je vidět, že nadšení trochu opadlo. Ono se totiž zjistilo, že nelze být kapelníkem  jedné ze zainteresovaných kapel a současně guruem klezmeru. Ne že by na  to bylo nějak upozorňováno, ale je dost blbě vypadáno, když například v programu propaguju jen naše koncerty (v Praze jsem sice zachytil i některé ostatní, ale mimo Prahu nic). 
Takže se bude zeštíhlovat. Ruším programovou přílohu co se děje. Nemusím to tudíž aktualizovat každej měsíc, místo toho to budu dělat podle nálady, tempa přírůstku mé a bratrovy diskotéky, případně podle intenzity hudebních zážitků (to dáme na stránku byli tu). Dále se budu starat o aktuálnost seznamu kapel (teď jsem tam zrovna aktualizoval Ester, přidal desku Prager Tandlmarkt a naše nové CD 15 písní o lásce).
Každopádně, kdo k tomu něco má, napište mi.
Martin Šmíd

  31.5. A Němci - ti mohou hrát klezmer?
„ A tohle umíš?“ zeptal jsem se klarinetisty Johanness a chytil svých rekordních třináct tácků. To se ukážu, jakou tu máme v Česku pěknou hru, myslel jsem si (pro ty, kdo ji snad neznají: papírové pivní tácky se položí lehce přes okraj stolu, hřebetem ruky se zespoda uvedou do pohybu a po stoosmdesát stupňové otočce se chytí).  Ukaž,“ on na to. Třináct udělal bez problémů, postupně si přidával, až skončil na pětadvaceti. Se stejnou bravurou, s jakou hrál předtím v Akropoli na klarinet a miniaturní saxofon. Podobně perfektní byli i ostatní z Grine Kuzine. Všichni Němci, semtam někdo s nějakým bulharským předkem. I když hrají stále více balkánu než klezmeru a i když neradi zpívají jidiš, žádný anti se nekonal. Akropole tančila a pivo teklo proudem ještě dlouho po čtvrté, když už jsem měl dost.
Martin Šmíd

8.5. Místo alkoholiků přijede sestřenice
Ti, kteří se těšili na revival legendárního klezmer orchestru ze začátku 19. století, mají smůlu. Di Shikere kapelye (česky Orchestr opilců) bohužel nepřijede.
Místo toho se 16. 5. v Akropolisu objeví bulharsko německá kapela Di Grine Kuzine (nazvaná podle písně stejného jména, jehož překlad zní Naivní sestřenice) .
Škoda. Sestřenice tu už byla, Opilci, sdružující mnoho hvězd klezmer revivalu, nikoli. Podle střešních holubů jsou v tom prachy. A jsme zase u toho: to, co je žádané, může zvyšovat ceny.
Ale otřete slzy, milí příznivci klezmeru a příbuzných oborů - Sestřenice je taky proklatě dobrá!
Martin Šmíd

8.4. Kon goim špiln klezmer?
(Mohou ne-židé či Ne-Židé hrát klezmer?)
Jistěže ano, nikdo jim (nám) v tom nebrání. Otázkou je, zda to za něco stojí a jestli je to pořád ještě židovská hudba. Pokud vím, tak na naší scéně jsou opravdovými Židy (tj. lidmi hlásími se k židovství a praktikujícími judaismus) jen někteří z Mišpachy, Klezmerim a Kateřina Kolcová. Zbytek je směska nejudaistických židů,Čecho-židů a ne-židů, ateistů, křesťanů a jiných. Mají tito lidé vůbec právo na to, míchat se do židovské hudby? Vzhledem k tomu, že si každý právo vykládá po svém, asi ano. Ale když už tu hudbu hrají, dělají to autenticky? Není to spíš tak, že se jen chytli módní vlny?
Co se týče úspěšnosti té či oné skupiny, řeší tuto otázku diváci: buď přijdou nebo nepřijdou. Ale co muzikanti? Nemají s tím problém? Já například ano.
Mám jednoho židovského dědečka, zbylí prarodiče byli ne-židé. Co jsem? Právně židovsky gój. Geneticky Čech. Nábožensky křesťan. Co se sakra cpu mezi židy?
Můžu si sice říct, že se nikam necpu, jen hraju určitou hudbu, dá se jí všák říkat klezmer, když jsme jidiš texty přeložili a hudbu předělali k nepoznání? Já jí tak říkám, protože je taneční, improvizační a má stejného ducha. Může však mít stejného ducha, když žiju v Praze 2000 a ne v Haliči 1800?
Zajímavé otázky, že? Právě kvůli nim dělám muziku.
Martin Šmíd

6.2: Krakov
Kdyby ty řeči o potkávání kultur nebyly tak otřelé! To bych napsal, že město vibruje rezonancí mezi slovanským a židovským, mezi křesťanstvím a judaismem, že je hranice obou kultur na naše poměry nezvykle ostrá.
Otřele psát nechci, začnu tedy jinak.
V Polsku nejsou prakticky žádní židé. Většina těch, kteří zůstali po válce, emigrovala po mně nepochopitelných událostech v roce 1968. Nebál bych se tvrdit, že je v Polsku po židech prázdná díra, dokonce odvážně prohlásím, že je po nich poptávka.
Jedním z mála míst, kde lze v Polsku na židovství narazit, je Krakov. V židovském městě opravdu bydlí (nějací) židé, židovské restaurace jsou zařízené starosvětsky, večer se tam hraje klezmer (bohužel za nekřesťanských 20zl, takže nemohu sloužit reportáží)
Narozdíl od kestelů, v každém z nichž šůruje nábožná babička, jsou synagogy zchátralé a zavřené. Asi je na jejich údržbu krakovských židů málo. Prý je ale v Krakově škola židovských studií, kde se mladí Poláci připravují na konverzi k judaismu. Protest proti všudypřítomnému katolicismus či snaha o zaplnění prádného místa?
Martin Šmíd

Našim hudebníkům
Jediným nepatrným problémem je, že nevíme, jak klezmer definovat. Takže: Vážení zástupcové/kyně kapel, přepněte se v pravém horním rohu do příslušné sekce. Pokud v tamním seznamu nejste a chcete být, napište nám, my vás tam dáme. Pokud tam jste a nechcete tam být, případně chcete, aby tam o vás bylo něco jiného, stačí říct. Také bychom vás velmi prosili, abyste nás informovali o změnách, případně koncertech.

Našim všem
Byli bychom rádi, abyste si stránky prošli a poslali nám své připomínky a nápady jakéhokoli druhu (my už si je odfiltrujeme). Dále budeme vděčni za téměř jakoukoli formu spolupráce.

Co přinesl Mojžíšek?
(Co se objevilo pod stromečkem bratrů Šmídových)
 
Klezmorim: Metropolis, Flying Fish Records, 1981, 1993 - žádná novinka (natočeno v roce 1981), žádné vystřednosti, zkrátka klasika.
***
Kroke: The Sounds of the Vanishing World, Oriente Musik, 1998 - smyčco-harmonikové trio z Krakova, českému publiku dostatečně známé, předvádí svůj standard. Ani ne tak k juchání, jako k uklidnění. Kéž by veškerá takzvaná meditativní hudba měla aespoň poloviční úroveň.

****1/2
Susan Bauer: Klezkamp (Klezmer Musik in New, York, kniha + CD), Piranha, 1999 - historický přehled od předválečných autentických předválečných klezmerů až po současný takzvaný revival, profily významných osobností (Alpert, Sklamberk), vše ilustrováno příslušnými nahrávkami. Pozor, v němčině!

****1/2
Traband: Kolotoč, Black-point music, 2000 - klezmerové obsazení, poloklezmerové melodie, neklezmerové texty. Poctivá hudbení a zvukařská práce, velké nasazení, vlastní cesta.

****

 

Newyorský klezmer v pražské Akropoli
Před pár měsíci v Praze hrála špička světového klezmeru

 

Již potřetí během posledních dvou let zavítal newyorský sextet The Klezmatics do pražské Akropole – iniciativa k uspořádání koncertu vzešla prý od samotné kapely, která má v Praze věrnou obec fanoušků a sál v Akropoli údajně patří k jejím nejoblíbenějším vůbec.
Těžko říct, proč právě Klezmatics provází takový kult. Kapela funguje už od konce osmdesátých let, vydala pět řadových alb a úspěšně koncertuje po celém světě. Snad je to lehkost, s jakou mixují tradiční hudbu východoevropských Židů s vlivy newyorské avantgardy, jazzu i popu, snad strhující nasazení všech hudebníků nebo rostoucí zájem o world music obecně, každopádně se v pátek večer sál v Akropoli i v tento prázdninový čas opět slušně zaplnil.
Kapela zahájila své vystoupení krátce po osmé hodině a hned první skladbou – lehce ironickou častuškou Ale Brider -přivedla publikum do varu a bouřlivou atmosféru se jí podařilo udržet po celou dobu vystoupení. Repertoár tvořily především skladby z posledních dvou alb Possessed (1997) a Well (1999).
Na albu Well Klezmatics doprovázejí izraelskou písničkářku Chavu Albertsteinovou, která s Klezmatics vystoupila na tomtéž místě vloni na podzim, tento pátek však z posledního alba zazněly pouze skladby aranžované v duchu tradičního klezmeru. To ovšem v žádném případě neznamená, že by se hudebníci sveřepě drželi tradice. Právě naopak. Kapela se vyžívala i v táhlých improvizovaných pasážích s takřka freejazzovými sóly trumpetisty a kapelníka Franka Londona, kterému zdatně sekundoval další dechař Matt Darriau. Tradičnějsí pojetí klezmeru, jak se zdá, reprezentují v kapele houslistka Lisa Gutkinová (v sestavě dočasnš vystřídala Alicii Svigals) a hlavně osobitý zpěvák a akordeonista Lorin Sklamberg, který zpíval takřka výhradně v jidiš. To ovšem nebránilo publiku, aby si s chutí nezapělo spolu s kapelou.
Palác Akropolis zažil opět večer, na který budou všichni zúčastnění jistě dlouho vzpomínat. 

 Michal Šmíd

The Klezmatics, 4. 8. 2000, Praha, Palác Akropolis

KLEC + DI GRINE KUZINE + AKROPOLE = DLOUHÁ ŽIŽKOVSKÁ NOC

 

Tak to vypadá, že příjemné jarní počasí vyhání diváky z klubů a koncertních sálů. Tedy taková je aspoň moje zkušenost z posledních dnů. Například minulou středu, kdy do Prahy zavítal excelentní berlínský ansámbl Di Grine Kuzine, stylově rozkročený někde mezi Klezmatics a Kočani Orkestar (tedy kapel, které měly vždy plný dům). Do Akropole nakonec dorazilo mým hrubým odhadem pouhých sto padesát duší, což bezpochyby přispělo k nárůstu vrásek na čelech pořadatelů, posluchači ale takto měli aspoň více prostoru k nejrůznějším tanečním kreacím či k přesunům do přilehlých barů za účelem svlažení vyprahlých hrdel.
Jako předkapela se představila pražská skupina Klec, která původní klezmerové, případně romské písně prezentuje ve víceméně rockových aranžích (razantní bicí Jany Modráčkové a kytara Antonína Hluštíka, zatímco ve hře trumpetisty Jakuba Schmida jsou slyšet jazzové vlivy, na kvintet pak doplňuje skupinu baskytarista Jiří Váňa) a často také s původními českými texty zpěváka, kytaristy a flétnisty Martina Šmída. Spíše než klasický tanečně rozjuchaný klezmer představuje Klec model skupiny, kde zpěvák světu sděluje své pravdy (Moje milá, Odešla láska) anebo vtipně vypointované mikropříběhy (Nudle), jako hudební doprovod jsou pak použity tradiční folklórní nápěvy, což je model dosti neobvyklý, ale v zásadě velmi dobře fungující. Věřme, že se to potvrdí i na chystaném debutovém albu.
Krátce po půl deváté nastoupili na scénu Di Grine Kuzine, což v překladu z jidiš znamená zelená (v přeneseném smyslu naivní) sestřenice. Skupina vznikla roku 1993 v době boomu berlínské klezmer scény, v současnosti v jejím repertoáru převládají skladby z jihu Balkánského poloostrova, což je dáno už jen bulharským původem akordeonistky a zpěvačky Alexandry Dimitroff. Dalšími členy jsou netypicky ve stoje hrající bubeník Snorre Schwarz, tubista Mr. Steve R. Lukanky, trumpetista a hráč na křídlovku Karel Komnatoff a Johannes Kevenhörster, střídající klarinet a maličký saxofon. Kapela od začátku čerpala spíše ze svého prvního alba Klezmer´s paradise, v druhé půli pak přehrála takřka kompletní čerstvé CD Feribot. Klasické klezmerové instrumentálky střídaly melodické makedonské či bulharské písně, v nichž vynikl podmanivý, lehce zastřený hlas Alexandry Dimitroff (Stepil Dobri například). Většina repertoáru jsou tradicionály, najdeme mezi nimi i vlastní písně, jako například skladba Papa call, v niž bylo lze zaslechnou motivek z alba Manu Chaa Clandestino. V rytmice a v aranžování dechů byla nezřídka slyšet silná inspirace jamajskou ska music a latinskoamerickou hudbou vůbec (třeba v pěkně rozjeté turecké písni Esuk Esö).
Od počátku publikum reagovalo velmi vstřícně a bouřlivě, takže se muzikantům hrálo nejspíš velmi dobře. Samozřejmě došlo i na řadu přídavků. Při tom posledním skupina odložila mikrofony a přes šatnu, aniž přerušila hru napochodovala mezi publikum, jehož nadšení v ten okamžik neznalo mezí. Jenže desátá hodina odbyla a tak koncert, na který se možná bude dlouho vzpomínat, skončil v nejlepším. Naštěstí okolní hospody a bary nabízely řadu možností vydařené vystoupení řádně zapít, čehož většina spokojené kapely s chutí využila a spát se šlo tentokrát až ráno.Faker

Di Grine Kuzine + Klec, 16. května 2001, Praha, Palác Akropolis


(Tuto a další reportáže lze nalézt na http://www.freemusic.cz)

 

Koncerty + CD

 

 

Členové prostějovské klezmerové kapely Létající Rabín měli minulý týden pořádně nabitý. Ve středu 7. 6. 2006 se v Brně společně s romskou skupinou Gulo čar zúčastnili společného koncertu, který v rámci Roku s židovskou kulturou (100 let Židovského muzea v Praze) uspořádalo brněnské Muzeum romské kultury.

Na tomto koncertu mj. prezentovali skladby ze svého druhého CD Tszuzamen, které vydali vlastním nákladem v roce 2005. CD určitě stojí za poslech, je na první poslech kompaktnější než první album Lebedik un Freylech. Jedná se přitom o multimediální CD. V datové stopě jsou obsaženy fotografie Létajícího Rabína a videoklipy s ukázkami židovských tanců, jak je prezentuje taneční skupina Rut. Tyto tance byly vytvořeny novodobými židovskými kolonisty v Palestině z původních lidových tanců, vznikajících ve všech oblastech židovské diaspory.

Za tři dny potom, v sobotu 10. 6., čekala Létajícího Rabína velká událost - účast ve finále soutěže „Česká spořitelna Colours talents“. Jedná se o soutěž skupin, jejichž styl je inspirován jak místní lidovou hudbou, tak hudbou světovou, a Létající Rabín se z tvrdé konkurence třiceti přihlášených skupin společně s dalšími třemi kapelami (Daneb, Maleedivy a Yellow Sisters) probojoval do až finále. To se uskutečnilo formou koncertu na festivalu Colourscope v Kuřimi.

Výhra v podobě vystoupení na festivalu Colours of Ostrava 2006 a natočení CD u vydavatelství Indies Records však Létajícímu Rabínu těsně unikla. Létající Rabín hrál dobře a na jeho pomyslné „stříbrné medaili“ mělo do značné míry vliv velice špatné nazvučení od místního zvukového technika. Na prvním místě skončila dívčí vokální skupina Yellow Sisters.

Pro Létajícího Rabína však ještě není vše skončeno. Pokud ho chcete slyšet na festivalu Colours of Ostrava 2006, který se uskuteční ve dnech 20. - 23. 7. 2006, hlasujte pro něj na stránce http://www.talents.freemusic.cz/.

 

Na festivalu jsme s kapelou vedli i rozhovor:

 

Několik minut po vyhlášení vítězů soutěže „Česká spořitelna Colours talents“ (Létající Rabín skončil na druhém místě) jsme si povídali se všemi členy (Janou Dosedělovou, Vojtou Pospíšilem, Vojtou Peštukou, Mirkem Ondrou a Bohušem Stoklasou) kapely Létající Rabín.

 

Jak jste vlastně vznikli a jaké byli začátky Létajícího Rabína?

Vojta Pospíšil: Kapelu jsem založil s Vojtou Peštukou, se kterým jsem chodil na gympl a poslouchal klezmer. Zástupkyně naší školy, která připravovala adventní koncert, se nás zeptala, jestli bychom tam nechtěli zahrát. My jsme se toho hned chopili, a i když v té době vlastně ještě žádná kapela neexistovala, tak jsme svoji účast potvrdili a řekli jsme jí, že budeme hrát židovskou hudbu. Potom jsme sehnali ještě Mirka a dalšího kamaráda a spolu s nimi jsme měsíc tvrdě trénovali. Začátkem prosince 2001 jsme na tom adventním koncertu, ještě jako skupina Klezmer Quartet, vystoupili se čtyřmi písničkami a mělo to úspěch.

Potom jsme začali nakupovat nahrávky a skutečně studovat klezmer.

 

A jak jste se vyvíjeli dál?

Vojta Peštuka: Ze začátku jsme měli úzký repertoár. První rok jsme dávali dohromady asi deset skladeb, se kterými bychom mohli vystupovat déle než čtvrt hodiny, jako tomu bylo na našem prvním vystoupení. Nejdřív jsme začali hrát ve škole, na školních večírcích a postupem času se o nás vědělo víc. Hráli jsme při různých oficiálních událostech, třeba prostějovské armádní jednotce, no a nakonec jsme začali hrát po klubech a na festivalech.

 

Co změny v obsazení kapely?

Vojta Pospíšil: Nejdřív jsme začali s elektrickou kytarou a baskytarou a fungovalo to. Ale potom jsme chtěli dělat naší hudbu víc autenticky a akusticky a víc vycházet z původního klezmeru, a ne z revivalu (ovšem nutno říci, že „původní“ klezmer též není jeden, rozdílné jsou evropské nahrávky od amerických, revivalové hnutí také není jednolité, od samého počátku jsou interpreti více folklorističtější, jichž je mimochodem daleko více, a „progresivnější“, asi by bylo lépe klasifikovat, navíc revivalistické hnutí je spojené s prací muzikologickou, bez Alberta, Sapoznika, Rubina, Feldmana, Statmana a jejich kapel si nelze vůbec rozšíření klezmerového repertoáru představitpozn. redaktora ps)

Vojta Peštuka: Já jsem se přeorientoval z baskytary na akustickou španělku, hráč na elektrickou kytaru odešel a přibyli dva noví členové Jana Dosedělová, která s námi dříve hrála pouze jako host a Bohuš Stoklasa, který hraje na kontrabas.

 

Proslýchá se o filmu legendárního německého producenta Artura Braunera „Poslední vlak“, ve které jste si zahráli klezmerovou kapelu. Jak jste se k tomu vlastně dostali a jak hodnotíte svoji účast ve filmu? Informací není mnoho, protože film má přijít do kin až za půl roku.

Vojta Pospíšil: Film má přijít do kin v září 2006. Začalo to tím, že nám zavolali z Barrandova, že natáčí film o posledním vlaku do Osvětimi a že tam mají scénu s klezmerovou kapelou. Že nemůžou nikoho sehnat a jestli bychom to neudělali. A my jsme to udělali. Hrozně nás to bavilo. Měli jsme kostýmy a na tom, aby z nás udělali židy z roku 1935 pracovala celá barrandovská mašinérie.

Mirek Ondra: Což nás až tak nebavilo.

 

A v jakém složení vás ve filmu uvidíme?

Vojta Pospíšil: To jsme byli zrovna v přechodném stavu. Film se natáčel s Vojtou, Mirkem a na kontrabas hrál jeden můj spolužák s konzervatoře.

Bohuš Stoklasa: Já jsem do toho bohužel zasáhnout nestihl, do Létajícího Rabína jsem se začlenil až po natáčení.

 

Na koncertech dost často hovoříte o konci kapely. Co si o tom má posluchač myslet?

Mirek Ondra: Je to póza našeho moderátora Vojty Peštuky, ale v souvislosti s tím je důležité říci, že náš kapelník (Vojta Pospíšil) dnes po soutěži nabídl svoji rezignaci, takže budeme vést jednání a uvidíme jak to dopadne. Třeba to skončí špatně.

Vojta Pospíšil: Současné rozložení pravice a levice dávají velkou šanci na dohodu.

Vojta Peštuka: Aby nedošlo k mýlce, rozdělení levice-pravice v naší kapele znamená slivovice-rum.

 

Už jste několikrát hráli i v zahraničí. Můžete říct něco o tom?

Vojta Pospíšil: Naší asi největší zahraniční zkušeností bylo vystoupení na hudebním festivalu Etno 2004, který se koná ve švédském Falunu. Kontakt na ně jsme dostali od našich kamarádů ze švédské kapely Blendas Traditional Jazz Band. My jsme do soutěže poslali nahrávky, oni nás přijali a my jsme měli tuhle výbornou příležitost. Na základě této cesty jsme vložili do písničky Thallassa švédský pokřik.

 

Toho jsem si taky všiml, co to tam vlastně zpíváte?

Vojta Peštuka: V překladu to znamená: „Dáme góla dáme!“ a „Jedem Švédsko jedem!“

 

Kde hledáte inspiraci pro svoji hudbu a jakým směrem se snažíte jít?

Vojta Pospíšil: To je těžké. Tím, že je nás tak málo, tak máme blízko spíš k východoevropským cimbálovkám. Tím, že ale máme dva dechy, máme zvukově blízko ke klezmerským dechovým orchestrům. Myslím, že hledáme kompromis mezi těmito dvěma pozicemi. Rozhodně ale trváme na zachování klezmerské myšlenky v hudbě (zdobení, fráze), a to je věc, kde se chceme zlepšovat. Už neposloucháme revivalové kapely, ale sháníme původní nahrávky a z těch se snažíme učit. A k té inspiraci, nedávno v Praze hrál David Krakauer se Socaledem a my jsme na tom byli. To je náš vzor, on se třeba taky učil ze starých nahrávek (Krakauer ovšem vychází právě až z americké fáze vývoje klezmeru, Brandweina, Tarase, Beckermana a amerického jazzu, pro nás osobně je to ta nejprogresivnější podoba amerického klezmeru, pozn. ps).

Vojta Peštuka: No, já jsem už v další fázi, já už klezmer neposlouchám, já už ho jenom hraju. A navíc, kytary na klezmerových nahrávkách nejsou, a když jsou, tak se to nedá poslouchat a tak si hledám vlastní cestu (vždyť jsme z Moravy a ke klezmeru máme geograficky blízko).

Bohuš Stoklasa: Já klezmer vnímám v kontextu moravské lidové hudby a proto je mi nejbližší autentický klezmer.

Mirek Ondra: Já čerpám inspiraci v dobrém jídle, pití a ženách. To je moje inspirace.

Jana Dosedělová: Já beru inspiraci ke klezmeru ve Vojtovi, který mi pořád něco přikazuje, nařizuje a poroučí.

 

Luboš Kotek, Martina Vohralíková

 

 

ŠUMAŘ NA STŘEŠE – MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO

 

Jeden z nejslavnějších muzikálů světové divadelní historie – Šumař na střeše (originální název Fiedler on the Roof, někdy také uváděný pod názvem Anatěvka) uvedlo v premiéře 6. května 2006 Městské divadlo Brno na své Hudební scéně. Hra Šumař na střeše vznikla volným zpracováním povídkové knihy Tovje vdává dcery Šoloma Alejchema. Jedná se pravděpodobně o nejslavnější knihu tohoto klasika jidiš literatury – vlastním jménem Šoloma Nochunoviče Rabinoviče (1859, Perejslav, Ukrajina – 1916, New York). U nás jsou známé ještě jeho prózy Uličník Motl a Smolař Menachem Mendl. Námět představení zpracoval Joseph Stein, hudbu Jerry Stein a texty písní napsal Jerry Bock. Ti získali uznání už u své druhé spolupráce Fiorello!, když byli za tuto hru oceněni Pulitzerovou cenou. Mezi další známá díla, která vznikla díky jejich spolupráci lze upozornit na muzikály She loves me a Tenderlion. Šumař se stal ale asi jejich dílem nejznámějším. Premiéra muzikálu se konala v New Yorku roku 1964. Zajímavé je, že název muzikálu není odvozen od knihy Tovje vdává dcery Šoloma Alejchema, ale z obrazu Marka Chagalla Zelený houslista (1918). Ústřední postavou tohoto plátna je houslista balancující se na střechách domů. Tento obraz podle autorů tak vystihoval dílo, že autoři tento název použili.Muzikál vypráví příběh obyvatel malé ruské vesničky Anatěvky, kde se podle tradice rodiče společně s dohazovačkou snaží najít vhodné ženichy svým dcerám, které si však najdou muže svých srdcí samy. Příběh nabízí řadu témat k zamyšlení, neboť jde o silný příběh o prostém člověku, který je situován do období velkých pogromů předrevolučního Ruska počátku 20. století. Příběh je znám i ze stejnojmenného filmu Normana Jewisona (1971)a i několika inscenacím v Čechách a na Moravě.Brněnská premiera se stala v pořadí již jedenáctou a už druhou brněnskou. První česká premiéra proběhlav roce 1968 v Tylově divadle v Praze. Jako významné bych uvedl ještě oceňovanou mosteckou verzi Radka Baláže, Gombárovu zlínskou a asi nejznámější pražského Divadla na Fidlovačce.Městské divadlo využilo básnicky hodnotný překlad Pavla Šruta. Režie se ujal německý režisér českého původu Pavel Fieber, který v MdB již úspěšně uvedl Veselou vdovu, Netopýra a Kabaret. Fieber je ve své osobité a osobní vizi Šumaře současně také autorem úpravy a scénického designu. Hudebně vstoupili do inscenace svým nastudováním dirigenti Jiří Petrdlík a Karel Cón. Kostýmy vytvořila Andrea Kučerová. Celá inscenace ovšem působí spíše rozpačitým dojmem, zejména výkon Ladislava Koláře (asi by bylo dobré vidět i alternaci Zdenka Junáka, jeho výkon v opavské inscenaci Maryši v roli Vávry považujeme za excelentní - pozn. ps)  v roli Tovjeho nepůsobil přesvědčivě. Jeho pojetí Tovjeho je dost upjaté a spíše operní. Zdá se mi, že i hudební aranžmá působí dost často dechovkově (a je to vždy úplně na škodu, klezmer je přece taky dechovka,ne? - pozn. ps) , , někdy se mi zdálo, že nejsem na Šumaři, ale na představení americké středoškolské kapely. Pokud jste dosud Šumaře neviděli nebo pokud již tuto hru znáte a chcete se pouze pobavit, rozhodně doporučuji navštívit. Pokud vám jde však o detaily, nebo chcete slyšet zajímavý klezmer (ovšem Šumař se má ke klezmeru asi jako Tabor uchodit v něbo k cikanské hudbě, jde o stylizaci, v tomto případě americko-zábavn í- pozn. ps), svoji návštěvu si rozmyslete.

Režie: Pavel Fieber. Hrají: Zdeněk Junák/Ladislav Kolář, Zdena Herfortová/Miroslava Kolářová, Jana Musilová/Eva Jedličková, Radka Coufalová-Vidláková/Ivana Vaňková, Evelína Jirková/Mária Lalková a další.
Premiéra: 6. května 2006, 19:30

Luboš Kotek

 

TUMBALAJKA

LIEDER UND TÄNZE AUS OSTEUROPA

 

Nový přírůstek české klezmerové scény Tumbajka (kontakty L. Eichlerová: ladka.eichlerova@seznam.cz, 491541607, 728675429) nepochází z Prahy, odkud známe většinu zástupců zatím malé české větve žánru, ale ze západu Čech, případně Bavorska, kde Václav Eichler z Chebu (dechy: klarinet, saxofon, tarogato, fagot) a Viktor Ehlscheidt, pocházející ze Sibiře (akordeon), instrumentální gró souboru, působí jako učitelé na hudební škole v Tischenreuthu, duo doplńuje herečka chebského divadla Radka Urbanová jako zpěvačka.

Zatím jsme soubor koncertně neslyšeli, ačkoliv působí už tři roky (na živo je ovšem zatím k slyšení právě jen na české a německé straně okolí Chebu), vycházíme proto pouze z nahrávky Lieder und Tänze aus Osteuropa (vlastní náklad bez vročení). Repertoárově se pohybuje v melodiích, jež známe od jiných souborů podobného zaměření“ pokud jde tedy o židovskou písňovou součást, tak nechybí Choson kale mazeltov (opravdu takto zpíváno), Warschawského standard Oifn pripitchik, Tumbalaiku a píseň Ein Ball bei Heimann Lewi (za níž se děkuje Jitce Chmelíkové z chebského archivu, byla nalezena tam?). Samozřejmě, že nechybí východoevropské taneční melodie ukrajinského (takže po jedné kolomyjce a skočné) a rumunského původu, stejně tak (v souboru máme přeci Rusa) i dvě ruské odrhovačky, Stanoček a Miša, ty považujeme za největší devizu, neznáme je ani z repertoáru Alyka Kopyta, škoda. Že je nezpívá drsný hospodský chlapácký zpěv, tím by získaly větší autencitu.

Pokud jde o žánrové zařazení, snad nebude od věci Tumbalajku zařadit k šramlovitějšímu pojetí, typu Pozy, ovšem oba muzikanti nejsou žádní pouliční samorosti (třebaže v harmonikářském projevu slyšíme ulici docela dobře), ale vzdělaní hudebníci (ale živelnost pojetí ani na chvíli nepřipomene akademický chlad), schopní pochopit duch žánru. Mírnější výhrady by zatím asi byly k výkonu zpěvačky, není tak suverénní (trošku sušší výraz též) jako její kolegové, i když samozřejmě slyšíme, že tyhle písně ji sedí (ale víc ty v ruštině a rumunštině než v jidiš).(ps, 21. 3. 2006)

 

 

Dost dlouhou dobu to vypadalo, že v Polsku je klezmer spojen spíše s kapelami typu Kroke než s folklorním pojetím, které by vhledem k obrovskému rozmachu polské folklorní (v Polsku ovšem nazývané folkovou, v anglosaském významu) scény posluchač očekával. Po vydání debutu Transkapely Sounds & Shadows (Konador 2005) tu máme nahrávku velmi věrohodně snažící se o dobový zvuk  karpatských cimbálovek nejen z Polska, ale i Rumunska, Zakarpatska a vůbec všech etnografických oblastí Karpat, kde žilo mimo jiné i židovské obyvatelstvo. Hudba je samozřejmě těžko odlišitelná od folkloru jiných zde žijích národů, s výjimkou muzikálového Belz A. Olschanetzkého, přesto můžeme říci, že nahrávka ve všech ohledech představuje kvalitní standard, jaký známe např. od maďarských Muzsikás či Okros, tj. stále životnou čistě instrumentální lidovou hudbu, taneční duch a pěkné hráčské výkony.

Příznivcům polské scény asi nemusíme představovat Chudobu, právě ta se ujala hudebního doprovodu k desce Sing with Us in Yiddish, nad níž převzala záštitu šansoniérka Bente Kahan (tylkomuzyka 2005). Jedná se o víceméně výsledek výuky jidiš pomocí zpěvu lidových, pololidových či populárních písní. Většinou obdobné projekty za moc nestojí, trpívají školskými manýrami, muzika nešlape, zpěv bývá hodně neodvázaný. Naštěstí můžeme říci, že dětští zpěváčci v čele s Vojou Kahan Greichgewicht jsou bezprostřední, k čemuž jim dopomáhá folkový šraml Chudoby i zpěv zkušené B. kahan ve sboru, výběr písniček je poměrně očekávaný (samozřejmě Tumbalajka, Papirosn, Ale brider…), ale tento projekt není stavěn jako muzikologicky objevný, ale jako s chutí zaspívaná kolekce známých jidiš perel. Obě alba seženete v Pohodlí v Benediktské v Praze, www.pohodli.com.

Pavel Straka (22. 2. 2006)

 

HACHUCPA - 17. 12. 2005

 

Soubor HaChucpa byl založen roku 1997 a s ním se zrodila i tradice každoročního předvánočního vystupování tohoto souboru v brněnském HaDivadle. A tak tomu bylo i letos. V soboru 17. 12. 2005 krátce po půl osmé umělecký vedoucí Wolfgang Spitzbardt zahájil scénický pořad k svátku Svátek světel. Na úvod, po zapálení devítiramenného svícnu, seznámil obecenstvo s židovskou tradicí Chanuky – Svátku světel a potom se již střídal klezmer a jidiš písně se scénickou četbou židovské literatury. V rámci koncertu soubor zahrál i Adagio na hebrejské melodie „Kol Nidrei" pro violoncello a orchestr op. 47 (v komorní úpravě pro violoncello a klavír) německého skladatele Maxe Brucha (1838 – 1920).

Soubor HaChucpa hrál ve složení: Wolf Spitzbardt (zpěv, scénická četba,pedagog JAMU), Vít Mareček (klavír, zpěv, absolvent brněnské konzervatoře v oboru dirigování), Lubor Pokluda (klarinet, absolvent JAMU), Petr Kadera (hoboj, student brněnské konzervatoře), Jitka Břízová (housle, studentka brněnské konzervatoře), Rostislav Beneš (akordeon, absolvent Konzervatoře v Pardubicích a hudebního managementu na JAMU), Stanislav Beneš (violoncello, absolvent Konzervatoře Brno), Adéla Kratochvílová a Luboš Sůva – zpěv, Daniel Volný a Lukáš Matěj se zúčastnili čtení textů.

Nejdůležitějším prvkem večera byl bezesporu klezmer, v druhé části pořadu zcela zatlačil čtení židovských textů do pozadí a diváci si tak mohli vychutnávat zejména hudbu. Večer zaznělo asi 20 skladeb, z nichž většina je posluchačům klezmeru jistě známá (některé jsou hrány i českými interprety – Klezmerim, Mišpacha, Létající Rabín, Klec).

Skladby byly zahrány poměrně komorně, a vytvořily tak příjemnou atmosféru.

Při srovnání například skladby Elimelech, která se stala jakousi hymnou Klece, nebo písně Kdybych já byl Rothschild, jíž zase proslavil Létající Rabín (ovšem česká verze If I Were a Rich Man z klezmerem pouze koketujícího Šumaře na střeše je známa už z dávné interpretace Rudolfa Pellara – pozn ps), s projevem HaChucpy je dobře patrný rozdíl. HaChucpa je mnohem více “věrná“ středoevropské tradici hraní folkloru v komorním či divadelním skoro  vážnohudebním prostředí , nenajdeme zde jazzový prvek ani taneční rozc(j)uchanost (jenže klezmer je právě hudbou k svatebnímu veselí – pozn. ps). A to mi možná trošku chybí. Provedení bylo dobré, kapela následovala uměleckého vedoucího Spitzbardta s velkým zaujetím a nasazením a přes některá klopýtnutí předvedla úctyhodný výkon.

Pro doplnění ještě poznamenám, že HaChucpa po koncertu prodávala své CD החצפה, které se náplní částečně odlišuje od obsahu koncertu a zdá se mi povedené. Na závěr ještě upozornění - soubor HaChucpa přestěhoval svoje stránky na adresu www.hachucpa.jazzparty.cz.

 

Luboš Kotek (3. 1. 2006)

 

Poznámka: Debutové album je určené spíše konzervativnímu městskému publiku vychovanému klasickou hudbou (řekněme v českém konzervatoristickém pojetí), takže folklor, jazz ani kabaret tu své otisky nezanechal, přestože repertoár je jak lidový (několik klasických tanečních melodií z repertoáru Schwarze, Kandela, Tarase a Brandweina, klasických jidiš písní, případně z folkloristického úsilí Alpertova) a ohlasový (Warschawski, Gebirtig, Sternheim), tak muzikálový (Olschanetsky) a protifašistický z vilniuského ghetta (Brudno, Glik). Je věrné tedy středoevropské tradici, jak slýcháme u řady souborů zvláště rakouské školy, u nás třeba v přistupu Chorey Bohemiky k české lidové písni. Věříme, že častějším hraním, zvláště po hospodách, HaChucpa trochu zesyroví, ostatně podobně znějící repertoár pražské Činny slýcháme především právě tam. V začátcích také zněl trochu akademicky (ne, že bychom to považovali za chybu, jen konstatuje fakt) , dnes je však přece jenom vyhranější. (ps)

 

MOISHE´S BAGEL – STARÁ PEKÁRNA – 3. 11. 2005

 

Ve čtvrtek 3. 11. 2005 v rámci festivalu etnické hudby Etno Brno 2005 vystoupila v klubu Stará pekárna skotská klezmerová skupina Moishe's Bagel.

Ta byla založena v roce 2003 a dosud je v ČR téměř neznámá. Kapela hrála ve složení Phil Alexander – piano, Greg Lawson - housle; Pete Garnett - akordeon; melodika, Mario Caribe – kontrabas (ten dodává kapele latinskoamerický, přesněji řečeno brazilský, šmrnc už svým původem); Guy Nicholson – perkuse. Muzikanti účinkují v dalších seskupeních, od komorního tria, přes velký orchestr, až ke souborům jako Salsa Celtica (vliv skotské lidové hudby v jejich soundu též slyšíme). Na jejich výkonu to bylo patrné.

V úvodní písni (Lev’s freilachs) jejich hudba zněla dost klasicky žánrově – byla tedy plná energie  typického ruského klezmeru, v dalších písničkách se však jejich projev změnil a zaměřil se na improvizace každého z hráčů (což ovšem nebylo na závadu). Jednotlivé skladby byly poměrně dlouhé, plné sól a improvizací, které si při poslechu jejich CD (vydali zatím pouze jedno – „Don’t spare a horses“) nevychutnáte, protože na něm jich není zdaleka tolik. Při hře z hudebníků čišela radost a bylo potěšením pozorovat jejich hru, která je evidentně bavila. To se projevilo třeba v tradiční melodii Galitzyaner Tanz, které vtiskly jazzovým pojetím nový rozměr.

Většinu ze skladeb repertoáru aranžoval klavírista a průvodce večerem Phil Alexander, který mezi písněmi bavil diváky v sále nenucenými vtípky.

Celkově se mi představení líbilo a myslím, že jsem nebyl sám, protože hráči Moishe's Bagel byli třikrát vyaplaudáni zpět na jeviště a vždy přidali další kus.

Víc informací o skupině najdete na stránkách Moishe's Bagel: www.moishesbagel.co.uk

Na závěr bych chtěl pouze poděkovat panu Švédovi, který festival Etno Brno pořádá. Z klezmerových skupin zde v letošním ročníku vystoupilo ještě české uskupení Klec.

Luboš Kotek (12. 12. 2005)

 

Poznámka: Na koncertě jsem nebyl, vycházím tedy z poslechu alba. Kapela má blízko k pojetí polské školy (Cracow Klezmer Band, Di Galitzyaner Klezmorim, Jaša Lieberman Trio, Kroke, Yarehma, ale i i finští Doina Klezmer), částečně k Brave Old World, kdy se vychází z lidových melodí a hrají se s virtuozitou vážné hudby, pracuje se s dynamikou, náladami apod. Skotové zachovávají z klezmeru syrový zvuk houslí (v tom blízkost k BOW, podobně i použití melodiky, na níž hraje Alan Bern, když ji střídá s klavírem a akordeonem, totéž u MB)), občas inklinují k modernímu jazzu, to je v klezmeru typičtější spíše pro Francouze či Američany než pro Brity - u Burning Bush je více slyšitelný velký vliv anglické tradice hraní historické hudby, u Schalom-Bakhshayesh vliv ostrovního folkloru a u She Koyokh kabaret a hospoda (a i Sukke a Budowitz, které řadíme spíše k mezinárodním seskupením, stejně tak u houslistky S. Salomon je nejzřetelnější příklon k folklorní rekonstrukci).(ps)

 

 

Nebývá zvykem, aby pořadatel psal recenze na koncerty, které organizuje. Tím méně je obvyklé, aby hudebníci psali o koncertech, kde spoluvystupují. Protože však od pozoruhodného vystoupení novozélandské kapely The Jews Brothers Band uplynulo už více jak čtrnáct dní a média mlčí (nejspíš proto, že žádná nebyla pozvána), obě zvyklosti nyní poruším.

Začalo to někdy v červnu, kdy mi napsal jistý Hershal Herscher, že jeho skupina pořádá evropské turné a že by si ráda zahrála i v Praze, a to s naší kapelou. Jak nás našel, ví Bůh (a možná též Ari Davidov, na jehož www stránkách jsme uvedeni jako jedna z českých klezmer kapel). Slovo dalo slovo (mail odpověděl na mail) a ruka byla v rukávě (koncert byl domluven).

Střih - je čtvrtek 12.8., osm hodin, a sál Slamníku se utěšeně plní. Jews Brothers volají, že se mají půlhodinové zpoždění. Pak se ještě čtvrt hodiny hledáme na Hradčanské: ohlásili sice, že jsou před hospodou, ale zapomněli dodat, ža stojí na opačném chodníku. V devět konečně začínáme hrát (jak, to ať opravdu posoudí jiní). Když skončíme, hosté ještě shánějí kladivo: perkusionista si zapomněl klíče od kufříku s perkusemi. Po desáté konečně začínají hrát.

Když jsem před měsícem poslouchal hudební ukázky z jejich webu, říkal jsem si: jazz, odvaz, šraml, snad to bude dobré. Teď, když začali naživo, jsem ohromen a lituji, že jsem jejich “promo” nesvěřil profesionálovi, který by je dostal na věhlasnější pódia než je to slamnické. Od začátku do konce byli skvělí!

Začněme s pódiovou stylizací: jak Hershal již předem hlásil (jako poznávací znamení na letišti), zpěvačka má červené vlasy a on sám tradiční židovský klobouk. Kromě toho si na půdiu ještě lepí pejzy. Zpěvačka nám zase prozradila, že elegantní flitry na ramenou její blůzy vznikly z nutnosti zakrýt následky malování stropu. Basista, perkusionista a mandolinista vypadají celkem civilně a novozélandsky až na zančně nestandardní grimasy a občasný kankánový výkop posledně jmenovaného.

Z toho, co jsem zatím napsal, je asi již tušit, že JB nejsou běžnou klezmerovou kapelou. I když semtam hrají zjazzované židovské standardy (Bei Mir Bist du Shein, Grine Kuzene atd), jejich záběr je mnohem širší – od muzikálu (Alabama song, což je však spíše kabaretní píseň, pozn. PS.), přes spirituál (Go Down Moses), vlastní vyznání (Too much talent, My Yiddish Swing), folk-židovského všedního dne (Dunkin Bagels) až po píseň Hoboes s tématem židovství tak vzdáleným jako tuláci jezdící na střechách vlaků (uznejte sami, ty si s pejzy představíte těžko).

Co se týče zvuku kapely, jeho rozmanitost je obdobná: frontmanka Linn Lorkin je vzácnou kombinací Opravdové Umělkyně (vydala několik autorských CD), komičky a potrhlého diblíka, vše v přesně správném poměru. Kapelník a harmonikář (a její životní partner) Hershal ji citlivě doprovází, přesto, jak již asi vyplývá z přechozího textu, rozhodně není nevýrazný. Mandolinista a občasný banjista Nigel Gavin se blýskne tu bustrovým sólem, tu death-metalovým vokálem (“We must have whiskey or we must die” v Alabama song). Saxo/perkusionista John (příjmení neznám, je v JB nový) spolu s basistou Peterem Scottem hravě obstarávají skvěle šlapající rytmiku, byť se Johnovo nádobíčko vejde do výše zmíněného kufříku. Perfektní zvládnutí nástrojů je samozřejmostí, nejdůležitější je ale obrovská energie, vtip a nadhled, doprovázející celé vystoupení.

Pro ty, kteří by se snad divili, co taková kapela dělá na klezmerových stránkách, dodávám, že potřebná jidiškajt je přítomna ve více než dostatečné míře.

Pěkné setkání to bylo.

 

The Jews Brothers Band,

www.jewsbrothers.com

12. 8. 2005 – restaurace Na Slamníku

 

Martin Šmíd (4. 9. 2005)

 

 

Francouzská jidiš a klezmerová scéna není příliš v Česku známá, ačkoliv tamější židovská komunita patří k nejsilnějším nejen v Evropě. Je to překvapivé, protože nahrávky Bena Zimeta (šansonové pojetí), Mosheho Leisra (ještě větší šanson), Talily a skupiny Kol Aviv (i ti by se vešli do stejného ranku), skupin Azoy a Zakarya (obě spojeny se jménem akordeonisty Ywese Weyha, první spojuje klezmer s francouzskou sofistikovanou podobou jazzu, druhá směřuje k avangardním hudebním proudům) či Odessa Klezmer Orkesty se u nás dají celkem snadno pořídit a často vznikaly už v 70. letech (Kol Aviv, Ben Zimet). Jedna z nejzajímavějších francouzských kapel vůbec, Bratsch, jež vloni vystoupila na pražském romském festivalu Khamoro, rovněž hrajícící již od 70. let, interpretuje nejen cikánské, ale i arménské, řecké ruské a židovské písně. Podobným směrem se vydali Les Yeux Noirs (ti natočili již 5 alb).

Nejnovějším přírůstkem jsou pak Glik (dříve vystupující pod etiketou Dovids Klezmer Orkester, kteří v roce 2004 připravili album, v němž se vyskytují obě podoby jména (album vydala firma  Sergent Major, sergentmajor@wanadoo.fr). Sestava housle (Guillaume Schilling), klarinet (Vincent Périer), kontrabas (Sylvestr Genniaux), trombon (Pierre-Alexis Lavergne) a cimbál, bouzouki se zpěvem (vše v jedné osobě David Lefebvre) se rozhodla pro linii folklorně říznější (možná v nasazení rockové, ovšem nikoliv v instumentaci), jakou jsme slýchali v raných fázích Kapelye, Brave Old World a hlavně u našeho Trombeniku. Volba repertoáru se vedle obligátních instrumentálních standardů (Sadegerer Khusidl, Vi bistu  geven far di prohibition?, Sirba Matey Matey, Rumeynishe Doina etc.) nedrží známých jidiš písní, ale přesně naopak: nezpívají ani jeden očekávaný hit (pokud se za něj nedá považovat bavičcká svita Der Badkhn), nejsou nám ovšem známé zdroje, kde skladby Oy, Meylekh, Korev Yom, Tsebayt zhe mir, Pot purim  a Vio, vio objevili, pokud se nejedná o vlastní textařské umění (což se nám zdá málo pravděpodobné, protože jejich folklorní přirozenost z nich vyřazuje velmi přesvědčivě). Instrumentální přirozenou a tancechtivou složku zvýrazňuje muzikantský zpěv rozené nešlechtěné barvy s jistou ironií ve hlase, ta vůbec nechybí projevu celé kapely.

Kontakty: David Lefebvre: 0471484059, dovidsko@voila.fr, Pierre-Alexis Lavergne: 0676995709, http://www.glik.fr/

Pavel Straka (22. 2. 2005)

 

 

Firma Johna Zorna Tzadik vydala sólové album už kdekomu, rok 2004 se stal debutním i pro dlouholetého bubeníka Babkas, Hasidic New Wave, Frank London´s Klezmer Brass Allstars, Mazeltones a dalších souborů jazzové a klezmerové scény Aarona Alexandera.

Pokud bychom desku Midrash Mish Mosh charakterizovali stručně, nebylo by od věci říci, že Alexander pozval své spoluhráče z Babkas (Shepik), Hasidic New Wave (London, Wall, Ephron) a Londonovy dechovky (kromě Londona Shepherd a Hasselbring) a podobně vytíženého kolegu bubeníka Michaela Sarina a sound těchto kapel otiskl do svých klezmerově-jazzových kompozic. Třeskuté dechy tu klezmerově a balkánsky šlapou do tance, odbočují ovšem do téměř free i klasicky jazzových kompozic, ale hlavní směr je veden tím, co známe od Londonovy úderky.Neznalý by možná všechny skladby považoval za pouze modernizované židovské standardy, tak zní muzikantsky suverénně a i jejich názvy vtipně v jidiš variují tituly klezmererového repertoáru (Peep Nokh a Mol, Kleyzmish Moshpit, Khosn Kalleh Haskalah).Krátkou noticku uzavíráme vyjádřením velké spokojenosti.

Pavel Straka (4. 1. 2005)

 

 

V českých zemích pojem moderní klezmer splývá s Klezmatics, celkem často v Praze vystupují a jejich nahrávky se tu distribuují. Myslíme si, že mainstreamový zvuk v duchu hlavních proudů rocku a popu kapelu upozaďuje i vedle dalších projektů členů kapely – dnes asi nejvíce Londonovy dechovky, která navíc nahrává jak pominutá, což se dnes moc o Sklambergově partě říci nedá.

Je proto škoda, že český posluchač příliš nezná projekty Davida Krakauera (ten mimochodem s Klezmatics hrával – v první polovině 90. let s nimi natočil alba Rhytm + jews a Jews with horn), nejen Klezmer Madness (prvně tak nazval desku svého David Krakaur Tria, pak kapelu, s níž natočil jedno albu pro Tzadik a tři pro Label Bleu) ale i spolupráci s šikovnou houslistkou Sophií Solomon (nejen folklorní partie na Hiphopkhasene, ale i účast v dost divoce folklorizujích She Koyakh) a multiklávesově-počítačovým instrumentalistou (zvládajícím však i tradiční akordeon) Socalled (CD Hiphopkhasene pro Piranhu), na nichž slyšíme kombinace moderního experimentálního jazzu (v nejširším slova smyslu – tedy až k hip hopu) s excelentní klarinetovou jízdou Krakauera.

Posledním jeho projektem se stalo CD Music from the Winery: Klezmer Sundays at Tonic (Tzadik 2004), což není nic jiného než záznamy klezmerových koncertů (1999 – 2002) z newyorského klubu Tonic, jejichž dramaturgem byl právě Krakauer. Samozřejmě, že prostor dostal i on sám, ale hraje pouze v pěti snímcích (přičemž v pátém u Pharaoh´s Daughter pouze hostuje), zbylých osm představuje interprety – alespoň to předpokládám – ještě méně u nás známé (rozhodně koncertně, pouze jediní – a to italští Meshuge Klezmer Band - měli hrát v roce 2001 na 9 branách ), přesto velmi zajímavé.

Z širšího klezmerového zaměření vybočují pouze Pharaoh´s Daughter. Ti se pod vedením zpěvačky Basyy Schechte věnují hudbě marocko-židovské (snímky West African Niggun s hostujícím Krakauerem a Confession už bez něj), ovšem ne v rigidním syrovém tvaru, ale změkčují ji baskytarou a jemnou elektrickou kytarou do podob bližším třeba právě Klezmatics, ačkoliv je nám známo, že srovnání je tu pro žánrovou vzdálenost hodně ošemetné.

Zbylých sedm ne-Krakauerových kapel se pohybuje v rozmezí folklor až tvrdší rock, což samozřejmě dnes není nic překvapivého. Nejvíce známých jmen objevíme u dámských all stars Mikveh, u nichž se sešla houslistka Alicia Svigals, trumpetistka Susan Hoffmann Watts (nahradila klarinetistku Margot Leverett, tu jsme mohli slyšet ještě na debutovém eponymním albu z roku 2001 u Traditional Crossroads, na anotovaném albu ji slyšíme v triu ve snímku Tayere Odessa, klezmerové klasice s hezkým a typickým klarinetovým Leverettiným solem), akordeonistka Lauren Brody, zpěvačka Adriana Cooper a  basistka Debbie Kennedy. Dámy hrají pěkně divoce i na živo, folkloru se drží bez nějakých odboček a představují dnes jeden z vrcholů žánru.

Z folklorních kořenů vycházejí i další, ale posouvají je více či méně ke kabaretním divočinám – Metropolitan Klezmer pod vedením harmonikáře Ismaila Butery (spolupracuje i s houslistou Yalem Stromem)  fučí do dechů s nadhledem i jako o život, do crazy ladění Charm City Klezmer jako jediní zpívají a Klezminors směřují k jazzu, kde už jsou jednoznačně doma Meshuge Klezmer Band (a v blues pak The Sway Machinery). Škoda, že neznáme celá alba (kromě Meshuge – viz Dreidel, Mondopop 1999) v tomto odstavci zmíněných kapel, jednotlivé snímky opravdu znějí pestře a vyzývavě.

Nakonec se opět dostávame ke Krakauerovi s poznáním, že proměnlivost jeho sestav se nemění jen od desky k desce, ale i koncert od koncertu (je to tak, že kdo má čas hraje, nebo hledá ideálnější a ideálnější partnery?), hlavní je jednoznačně rozpoznatelný tón jeho nástrojů a švih provedení, v nahrávkách se Soccaledem (plus S. Solomon, u níž tu oceňujeme, že si našla i jinou parketu než neskutečně nezajímavé Oi va voi, jejichž popově dusající CD Laughter Trough Tears považujeme za opravdu velké nic, jeho doteky s klezmerem se nám zdají víc než povrchní) pak schopnost podřídit se spoluhráčům, kteří nejsou rozhodně jen obyčejnými doprovazeči.

Pavel Straka (5. 12. 2004)

 

 

Dlouho to vypadalo, že se v Čechách klezmeru v nejzákladnějším slova smyslu navzdory proklamacím moc dařit nebude (co si budeme povídat, Klec hraje bigbeat - i když rockový nápřah také Trombeniku často nechybí - Pražští Klezmeři spíše představuje salonní snahu, nebereme v potaz interpretaci jidiš písní, i když s klezmerem souvisejí), teprve u Trombenik slyšíme židovský šraml tak, jak ho známe od The Klezmorim, Kapelye, Budapest Klezmer Bandu či německých folkových Kasbek (což jsou pro nás asi nejbližší styčné body, k jakým lze Pražany přiblížit). Akustický, a přesto ryčný zvuk, opravdu taneční tempo a zpěv nepřikrášlený.

Do listopadu 2004 vystupovala kapela bez profilového alba, což se myslím podepisovalo na přeci jenom menší popularitě Trombeniku proti ostatním konkurentům. Nyní máme možnost slyšet vlastním nákladem vydané CD Mr. Bocher, které celkem věrohodně reprodukuje zvuk, jaký slýcháváme na koncertech (snad jen více drsnější by mohlo být a více dynamičtější a variabilnější v bicích, aby jejich hra nezněla poněkud punkově): dominující klasicky klezmerovský klarinet Josefa Vondráčka, šumařské snad ještě více pro žánr typické housle (občas sympaticky k alpertovskému zvuku směřující) Vojtěcha Pošmourného i dynamické banjo Radka Rýdy (na rytmiku nezapomínáme: kontrabas Karla Bělohradského a bubny Adama Krejčíka).

Repertoárově nahrávka kolísá mezi velmi často reprodukovanými žánrovými standardy (Tum Balalaika, Varshaver Freeylakhs, Baym Rebin´s Sude a další) a čísly téměř neznámými (titulní píseň Ch ´bin a Bocher slyším z desky opravdu poprvé), celkové směřování je vedeno k alkoholově veselému charakteru (takže nechybí Shprayz ich mir), dojáky nebo nostalgické skladby tu nenajdeme. Pokud jde o aranžmá, tak žádná jazzová avangarda ani samoúčelné experimenty, ale prověřené postupy, ovšem s vlastní invencí (hraje-li se Djankoje, tak ne v otrockém provedení verze Benziona Witlera, jako to udělali na svém debutu The Klezmatics, jimž to ovšem nikdo nevyčítá), za níž je vesměs odpovědný šéf kapely Josef von Dráček (vtípek s příjmením, který rozluští každý).

Co říci závěrem? Snad: Konečně má Praha klezmerovou kapelu v nejvlastnějším slova smyslu.

Pavel Straka (10. 11. 2004)

 

 

Bratislavský  soubor Preßburger Klezmer Band až do letošního roku posluchač vnímal ze dvou víceméně nestandardních nahrávek – demosnímku z roku 2000 (eponymní název) a živého alba Lajv, pořízeného o dva roky později. Teprve letopočet 2004 můžeme vnímat jako regulérní ve smyslu prezentace nejkvalitnější studiovou prací. Kapela připravila hned dvě CD, a to Ot azoy! (Millenium 2004) a Shalom, yiddish song (Pavian 2004).

První se objevilo Ot azoy, fakticky otisk koncertního programu Bratislavanů ještě ve staré sestavě, zpěvačku Lindu Ballovou a violinistu Daniela Alexandera totiž vystřídala vokalistka Marta Potančáková a akordeonistka Snežana Jovič.. Podrobněji by album měl rozebrat náš spolupracovník Michal „Faker“ Šmíd, přesto z naší strany několik poznámek.

Na první poslech si hned všimneme, že slovenští klezmorim neskutečně vyzráli, hrají s muzikantskou bravurou, aranžmá se rozhodně nedají popsat jako stereotypní. Pokud jde o žánrové zasazení (protože víme, že klezmer sám o sobě není úzkou kategorií), mluvme o kultivovaném psychedelizujícím náběhu, v našich krajích asi nejznámějším v pojetí některých snímků Klezmatics či Kroke, ale reprezentantů tohoto směru je více – Zornovým Tzadikem vydávání Davka a Pharaoh´s Daughter či třeba francouzší Azoy. Proto nečekejme folklorní šrumec, šantánový revival, tvrdý jazz, vinárenskou tradici ani šansonovou syrovost, i když to neznamená, že by některá z těchto pojetí z kapelového soundu občas nezazněla, tvař je tato: náladová a aranžerská zvukomalebnost. Repertoár stojí tak napůl mezi těmi nej top židovskými hity (Pirazshnikovu verzi Tumbalajky hrají hned dvakrát, jednu ve slovenské , dost věrné, parafrázi, ta se mi zdá poněkud nadbytečná, třebaže je označena jako bonus), kde vedle zmíněného evergreenu slyšíme I. Mangerem otextovanou Oyfn veg či lidové popěvky Hamentashn (většinou označovaný za Homentaschn) a titulní Ot azoy neyt a shnayder, skutečnými klezmer melodiemi (tj. svatebními instrumentálkami), méně často nahrávanou písní Bay dem shtetl shteyt a shtibl a nežidovským tradicionálem Ajde Jano.

Druhá deska, Shalom, byla sice nahrána také Prešpurčany, ale hlavní osobou na ní je polský herec a šansoniér André (Hűbner - ) Ochodlo, důvěrně známý z několika vystoupení i českým posluchačům. Ten muzikanty oslovil, že by chtěl, aby s ním natočili album. Najdeme na něm Ochodlův běžný repertoár, jak ho nazpíval na jiné své album Shalom (Hestia 1997) či v menší míře na Yiddish songs (Sound-Pol 1994). Jedná se o jidiš standardy jako Papirosn, Belz, Lomir zikh iberbetn a hlavně A lid fun sholem (bez něj si opravdu Ochodla nelze představit) a nové písně s hudbou Evy Kornecké na texty Gebertigovy (Tsu may gelibter, Mayn kholem, Blay gezunt mir, Kroke) a Sutskeverovy (Shpiltsayg), zaranžované ovšem víceméně do typického klezmerového zvuku ( s výjimkou Zol zayn, kde pouhý, téměř jazzový kontrabas podkresluje zpěvákův hlas, krásná ukázka toho, že v jednoduchosti je krása). Ochodlo zpívá hodně prožívaně, hraje si s jednotlivými slovy (u pomalých písniček, ty převažují), často romantizuje až za hranici (např. nostalgický Warshavského Oyfn pripetshik ), nebojí se ani narcisismu, je na něm zkrátka vidět, že je v prvé řadě divadelník. Nevidíme to ani jako pozitivum ani jako negativum. Je však faktem, že v jidiš repertoáru je častější pojetí kabaretního šansonu: humor, sarkastická ironie a brutální komika, i když ani linie sentimentální (reprezentovaná Jidiše mame, jíž tu tentokrát nenajdeme) není zcela menšinová (tragický tón holokaustem inspirovaných písní je pak další variantou).

Preßburger Klezmer Band hraje stylově, podtrhuje náladu jednotlivých písniček, dokáže zahrát i ty nejsmutnější polohy, dobové Olshaneckého tango Ikh hoch dikh tsufil lib, stejně tak veselé odrhovačky A glezele mashke a Lomir zikh iberbetn (zvláště ta první alkoholická s názvem o sklenici vodky potěší) a satirické, téměř čardášově gradující Az der rebe zingt. Pět ódy na kvality všech zúčastněných hudebníků mi připadá až podlézavé, ale instrumentální složce se opravdu nedá nic vytknout.

Dojdeme-li ke shrnutí, musíme dojít k výroku, že tihle Slováci postavili interpretaci klezmeru a židovských písní na bývalém území Československa hodně vysoko.

Pavel Straka (15. září 2004)

 

 

Nelze neučinit pár poznámek k několika částem tohoto každoročně (neobsáhnutelně) rozsáhlého projektu. Začnu loňským rokem. Jednoho dne se tu objevili tři muži a podali dvouhodinovou přednášku s hrami a zpěvy, ilustující počátky fenoménu zvaného jazz ze strany významného kontributora, tj. židovské hudební tradice. Lze říci, že bez této složky by výsledek nikdy nebyl tak chutný a šťavnatý, byl-li by vůbec. Členové newyorské Kapelye byli na samém počátku klezmerského revivalu v 80. letech minulého století (ale na tom úplném stáli v polovině 70. Klezmorim, teprve na přelomu 70. a 80. přicházejí Kapelye, Zew Feldman, Andy Statman a Klezmer Conservatory band – pozn. ps). Jejich význam spočívá i v tom, že kromě zachycení téměř zapomenutých písní sušilovským , způsobem dokázali pokračovat v jejich tradování nesušilovským, ale gennuině židovským způsobem, totiž, že je je s obrovskou úctou zpívali tak, jak jim zobák narost´.Proto to byl jeden z nejdůležitějších koncertů, který se kdy v Praze odehrál.

Další loňskou událostí bylo vystoupení Jerusalem Lyric Tria, do jisté míry průkopnické formace, která odkrývá velmi pozoruhodné vrstvy. Například Schulhoffa a další nelehké kousky nám smělí Izraelci přijeli zahrát! Nutno konstatovat, že o kvalitách jeruzalémských lyriků tady asi nikdo neví (nebo to např. hudební publicisté dobře skrývají), fenomenální sopranistku Amálii Jishak si na jednu svoji premiéru vybral nějaký Bernstein.

Vloni i letos tady byl nějaký Šlomo Bar. Není to nějaká hospoda U Šlojma, jak by se někteří zdejší hudební průmyslníci mohli domnívat. Nejde ani ani o název hudební formace, jak si leckteří pseudoznalci myslí. Jde o člověka, který začal hrát tzv. world music dávno předtím, než nějaké takováto termíny začaly vznikat. Stát se to mohlo snad jenom v Izraeli, kde se setkali lidé z mnoha koutů celého světa se svými různými hudebními a životními zkušenostmi V roce 1977 Šlomo založil kapelu Habrere Hativeet (č. Přírodní výběr). První album vydal roku 1979, poslední (desáté, dokonce dvojalbum) roku 2003. Vloni šedesátiletý mystik ještě kromě koncertu přednášel o kabale a rytmech. Nevím o tom, že by někdo někdy něco takového zde …a média se přiklonila k tomu, že v této pro někoho hermetické tradici budou pokračovat.

Co říci ke koncertům? Po tom loňském, hlavně ze strany publika trochu vlažnějším, připravilo letos počasí Šlomovi doslova studenou sprchu. Nicméně mohl Šlomo ke konci koncertu konstatovat, že jsme zvítězili nad počasím: Prahu si zamiloval a Praha, zastoupená snad především studenty židovského gymnázia, si zamiloval jeho.

Z hlediska délky kompozic můžeme poznamenat, že jde o příznačně židovské reflektování času: rozsáhlé blízkovýchodní hudební motivy jsou vypointovány v evropsky „přijatelném“časovém rozměru. Ale v pozadí je všeho slyšíme mystické Maroko.„Tam jezdil Jimi Hendrix a Bob Marley, poslouchali tam pouliční muzikanty – a věděli proč,“ upřesňoval s úsměvem Marokánec Šlomo. Kouzlo Šlomovy muziky spočívá v přesvědčivosti a kráse. Kouzelná kombinace, oslava mystiky! Mystiky nemystické, jak by se dalo havlovsky paradoxně glosovat. Například píseň Eclejnu be-kfar Todra (o slavnosti uvedení pětiletého chlapce do studia) se stává středozemním hitem. Jedno ze Šlomových tajemství zřejmě spočívá ve zhudebňovaných básních (některé až ze 13. st. – Moše ibn Ezra, David Chasin). Dalším pak pevnost a suverenita Šlomova zpěvu, připomínající zvuk trouby jerišské. Není mnoho zpěváků, kteří umějí tak nádherně krásně zařvat. Jeho hlas je výrazem životního postoje a výsledkem zřejmého celoživotního úsilí.

Zajímavé extempore se odehrálo v Biu Illusion. Klezmer Yale Strom tam promítl filmové filmové dokumenty o historii i současnosti Birobidžanu (Le Chajim, comrade Stalin) a tříšť dojmů více či méně souvisejících s židovským hudebním festivalem v Krakově (Klezmer v Rybné ulicí). Po projekci pak tento živel povídal o filmování, reagoval na dotazy, hrál na housle a zpíval a nebyl k zastavení.

Páteční večer byl trochu dramaturgicky nevyrovnaný. Čtyři interpreti židovské muziky mohou znamenat nebezpečí čtyř Rebe Elimejlů za jeden večer, něco na tento způsob se bohužel více či méně dělo. Naštěstí do toho vpadli Cikáni. Bengas jsou zřetelně sami sebou, byť chvílemi připomínal až příliš Gypsy Kings. Zpěvákovy andaluzské hlasové variace byly úžasné, oprávněnou pozornost pak vzbudil (třináctiletý?) perkusista, předvedl dokonalý výkon a výrazně ovlivnil zvuk i dynamiku projevu kapely.

Nicméně od začátku Šarbilach skladatele Jaromíra Vogela vytvořili felliniovskou atmosféru, něco mezi Nino Rotou a pařížskou Šestkou. Stylově téměř nezařaditelní, od promenádního orchestru přes kabaret až mezi klezmorim, se zřetelným vlivem klasické filmové hudby, si řekli o zařazení na samý úvod příštího ročníku: lepší vytržení ze stávajících stereotypů si nedovedu představit!

Trombenik je stále vyhraněnější, radost poslouchat! Rytmika je výtečná a velmi stylová. Frontmani se chvíli rozehrávali, ale pak dokázali rozfajrovat tančící! Otázkou budoucnosti je repertoár, asi by to chtělo se vyhnout tzv. standardům.

Zklamáním bylo nevýrazné vystoupení Evy Svobodové: standardní repertoár, podaný sice s láskou, ale…Chyběl tam ten nutný vnitřní přetlak, poznamenáno tím, že možnost hrát dává někdy jiné výsledky než nutnost a potřeba hrát. Zpěvaččina doprovodná kapela bohužel toto tristně dokazovala – zřejmě technicky  výborné, rytmus i intonace v pořádku, ale není jasné proč, pianistův doprovod pak zbytečný, vše zahlcující a rozmělňující. A proto jediným lékem pro příště, kromě změny prostředí spíše na komorní, klubové, kavárenské či vinárenské, budiž jenom hra s kontrabasem a trombónem, když už to musí být.

Klec opět nezklamala. O ní se dá asi s neskrývaným potěšením říci, že jde o krásně drzou kapelu, vyzařující energii poháněnou tradicí. Jedná se o představitele oné – mnohé snad i iritující – nezbytné složky tradic, totiž darebáckého a uličnického uchopení svatosvatých tradic a jejich veselá, posměšná, ironická a kacířská elektrizující transformace. Tím dochází ke znovuposvěcení tradovaného, neboť slyšené je s potěšením jedněch a k potěšení druhých šířeno dále.Texty leadra Klece Martina Šmída jsou tak samozřejmé, že mu jdou z úst jak med, píše lehce a vtipně.

Klezmatics přijeli ve vší skromnosti a předali posluchačům úchvatný koncert. K němu bych měl dvě poznámky. Ta první: americká zpěvačka Holly Near napsal písničku I Ain´t Afraid, v níž se práví : „ Nebojím se tvého Jahveho, nebojím se tvého Alláha, nebojím se tvého Ježíše, ale bojím se, co děláš ve jménu svého boha…“ S písničky, slyšeli jsme ji i na tomto koncertě, se stal hit, Klezmatics ho dokonce dvakrát zařadili na své poslední album Rise up .

Ta druhá: famózní bubeník David Licht, jeho styl vychází z dřevních dob koeexistence dixielandu, estrádních a kabaretních a pochodových kapel, big bandů a tak dále. V blues-rockovém kabaretním jazzbandu, který hraje klezmer (ale i mizrachi) je jeho hra velmi nenápadná, s výraznými vyhrávkami a akcenty, podobně jako u swingových bubeníků, a jeho pojetí času dává kapele úžasný odpich, je přímo základní složkou Klezmatics. Zcela mě však překvapilo bubenické sólo, precizní, vtipné, vystavěné, gradující, dynamické, brilantní, komponované.

S použítím materiálů Jana Schneidera zpracoval Pavel Straka (8.září 2004)

 

LITOMĚŘICKÝ KOŘEN – 9. a 10. 7. 2004

 

Již po desáté se v litoměřickém letním kině konal hudební festival Litoměřický kořen, který - když začal postupně nabírat směr víc a víc od původně převažujícího alternativního rocku směrem k folkloru – se nemohl  vyhnout ani klezmeru. Letos byla nabídka z tohoto hlediska pro nás nejpestřejší. Hráli tu hned tři takto orientované kapely plus další s tímto žánrem koketující.

Již v pátek jsme slyšeli od 17 hodin Činnu, v jejímž repertoáru je až 15 - 20 jidiš písní (např. Diregelt, Dortn, dortn, Papier is doch vajs), ale bohužel - dle slov zpěvákových - se tyto písně hodí spíše do komornějšího prostředí, a proto zazněly pouze Glikovy Zog nict kein mol a Štil di nacht, tu ovšem Činna hraje s novou původní hudbou jako Partizánku. Snad budeme mít šanci v budoucnu poreferovat o takovém koncertě, kde budou převažovat právě takové, protože nahrávání jidiš písní Činnou v dohledné době určitě nenastane, přestože jim umí dát duch přesvědčivě jazzujícího šansonu.

Následující Neočekávaný dýchánek se klezmerem nechává ovlivnit (ostatně akordeonista Michal Šmíd hrával se svým bratrem Martinem v Kleci), ale pouze pro doplnění, stejně jako dalšími vlivy, svého šantánovitého soundu v písních uhrančivé zpěvačky Zuzany Hanzlové a harmonikáře Michala Šmída. Nutno říci, že bychom si dokázali představit autorské úpravy Dýchánkem některých jidiš klasik celkem dobře.

Od devíti večer hrající němečtí Klezcore předvedl divokou a tvrdě punkovou podobu klezmerových a východoslovanských melodií s drsňáckým zpěvákem v čele (holohlavý týpek s patřičně tvrdým výrazem ve tváři i v hrdle), přesto zachovávající u akordeonisty a hobojistky jasně poznatelný melodický element. Pro některé přítomné to byla jenom jakási zajímavost, nám přišla silně přesvědčivá, i když po více než půlhodině hraní by převážil asi dojem stereotypnosti.

Večer na hlavním podiu zakončovali polští Sie Gra, akustické trio ve složení akordeon, kontrabas, klarinet. Aranžérsky tedy příbuzné „polské klezmerové škole“ – ať už v pojetí jako Jasha Lieberman trio, Cracow Klezmer Band či Di Galitzyaner Klezmorim, případně v daleko menší míře Kroke. Žádné nářezy, spíše jemná gradace, více pro poslech v klubovějších prostorech. Repertoár známý od N. Brandweina a D, Tarase (instrumentálky), něco málo písní (Papier is doch vajs, Di sapožkelech) v jidiš, ale nejen v ní: v závěrečném přídavku přišla řeč na polskou baladu pouze za doprovodu harmoniky, samozřejmě nechyběly karpatské melodie. Příjemné a nápadité.

„Nejčistší“ klezmer (ale samozřejmě, jak to kdo vezme, folkloristům by to přišlo jako nepatřičné označení) představoval v sobotu bratislavský Preßburger Klezmer Band (koncert začínal v 17 hodin), který byl pro nás asi vrcholem po instumentální stránce. Klarinetista Miro Lago, houslista Andrej Werner a klavírista Pavol Šuška (nezapomínáme ovšem na spolehlivou rytmiku ve složení Samo Alexander s kontrabasem a Martin Oros za bicími) nezapřeli cit pro folklor i jazz, věděli, kde přidat a kde naopak ubrat, aranžmá promyšlená. Pro část posluchačů asi byla problémem zpěvačka Linda Ballová (zaslechl jsem i tento názor: „Jak Cikánka ze zábavy!“), já to za takový problém nepovažuji, protože i vinárenské pojetí má cosi do sebe, i když bych přivítal trošku kabaratnější výraz, jaký známe od Judy Bressler v Klezmer Conservatory Bandu

Dříve klezmerových postupů využíval poměrně často pražský Traband (hráli od šesti navečer), ale zdá se - podle nově zahraných písniček - že tento směr definitivně z repertoáru kapely ustupuje. Lecos z východní melodiky využíval urputný alternativní nářez francouzských Miss Goulash (začínali asi v půl deváté), u nichž nás poněkud zarazil nedostatek francouzské lehkosti a šarmu v rytmice. Trošku víc rtuťovité a moc vážné, po hudební stránce nicméně bravurní. Konečně čistě východoslovanskou kapelou, i když působící v Berlíně, mohou být nazváni Apparatschik, dříve hodně šramlovití, dnes – podle módy – upravující aranžmá ruských písní do poněkud jednotvárného ska. Nám se starší podoba bez přítomnosti baskytary zdála zajímavější (koneckonců sestava se natolik proměnila, že v ní dodnes zůstal z té původní pouze leader, zpěvák a hráč na balalajku Oljeg Matrosov). Přesto  v přídavku zazněla ruskožidovská Ulica, již známe z debutu (kromě ní jsme ještě ze starších zaslechli i Jaš těbje, tu má na repertoáru i Ahmed má hlad), jinak se hráli hlavně vojenké (Soldady, Poljuško) či cikánské písničky, nahrané na novinkové album Aurora, v úvodu koncertu doplněnou starou dobrou revoluční Dubinuškou.A jaká je tu spřízněnost s klezmerem? Samozřejmě ta, že řadu z těchto písní původem ruští Židé a Cikáni bez ostychu hrají jako pevnou součást svého repertoáru, ostatně působili často ve vojenských orchestrech.

Pavel Straka

 

 

TACHELES KLEZMER COMPANY

HOSPODA U LETNÍHO KINA, LITOMĚŘICE - 19. 6. 2004

 

Na loňském ročníku festivalu Litoměřický kořen měli přesvědčivou českou premiéru lipští jazzklezmeři Tacheles Klezmer Company (nyní vystupují už pod inovovaným názvem Chelesta), letos už zahráli nejen zde, ale v pátek 18. 6. i kralupským školákům a v úterý 22. 6. na festivalu 9 bran (jehož program jsme bohužel z časové zaneprázdněnosti absentovali, musíme hlavně litovat neúčasti na koncertu výborného argentinského dua Lerner – Moguilevsky v pondělí 21. 6.).

Zůstali jsme věrni Litoměřicům, kde nás bohužel překvapil menší zájem publika, daný právě probíhajícím fotbalovým mistrovstvím Evropy, proto se koncert nakonec konal  v hospodě, nikoliv venku, jak plánovali pořadatelé. Atmosféře vystoupení to však nijak neuškodilo, muzikanti zahráli zcela přesvědčivě, jazzově lehce a s nadhledem. Výborný byl zvláště (i autor několika skladeb) trumpetista a pozounista Michael Glucharen, krásně modeloval tón, neexhiboval a přitom skoro pořád sóloval, aniž si toho někdo pořádně všiml. Sekundoval mu nový saxofonista (a klarinetista) souboru Jevgenij Larin, ten přinesl souboru potřebný východoevropský element spolu s typickým ruským zvukovým perfekcionismem. Jako tahouni a jistí šoumeni se prezentovali akordeonistka Brigit Fleischfressr (též autorka) a basista, eventuálně tubista Mike Meyer, nutno ovšem z mého pohledu říci, že zvuku kapely více sluší tuba než funkující baskytara a ani německý zpěv harmonikářky nezní zrovna typicky jidiš libozvučně, spíše poněkud afektovaně. Bubeník a zpěvák Daniel Wolf samozřejmě cítil rytmus a swingoval .

Repertoár osciloval mezi klezmer (Bukarest, Heyser Bulgar, Galiziane Khasidl) a jidiš (Yash) klasikou (styluvěrně provedený šlapající nářez) a vlastním repertoárem kapely (autoři zmíněni výše, zaznamenán na novém minialbu). Ten spíše z klezmeru a ruské hudby vychází a směřuje do jazzových vod (be bop, funky, fussion), ale nedá se říci, že by to byla hudba vysloveně jazzová, nebo naopak klezmerová (na druhou stranu tu rozhodně nevidíme spřízněnost s newyorkskými downtownovými avangardisty z okruhu Johna Zorna, Franka Londona či Uriho Caina) Chceme tím říci, že Tacheles jsou osobití, i když někteří by viděli podobnost s Di Grine Kuzine (asi v orientaci na balkánské rytmy a hráčskou suverenitu). Neupíráme to, ale DGK směřují daleko více do Bulharska a ještě více do latinské Ameriky, pomineme-li to, že klezmer je spíše menšinou jejich repertoáru. Po srovnání koncertů – shodně v Litoměřicích – zvítězili u nás Tacheles i v dynamice projevu, třebaže výhrady máme k „těžkému“ německému akcentu vokalistů (snesitelná jakž takž v jidiš, ale ne v německých textech).

Pavel Straka

 

ŽIDOVSKÉ PÍSNĚ + POPULÁRNÍ MELODIE KLEZMERU

 

V síti Levných knih jsme objevili dvojici cédeček Židovské písně a Populární melodie klezmeru (vydaly Levné knihy a Kuře v hodinkách bez uvedení datace, předpokládám rok vydání 2004), prodávané za sympatickou cenu 49 Kč.

Obě alba nahrála stejná sestava: zpěvačka Šura Gorelik (styluvěrná, trošku operetně či spíše šansonově přepínající, přesto důvěryhodná, technicky čistá a s patřičnou škálou výrazů; dle informací z encyklopedie http://www.allmusic.com vydala s obdobnou sestavou album A Violet. Jewish Traditional Songs u ruské firmy Meždunarodnaja kniga v roce 1994, na němž najdeme 17 více či méně prověřených jidiš songů), klarinetista Alex „Pelikán“ Gurevič (typický klezmerový zvuk ), neuvedený houslista (možná, že jde Indru Govorku, jehož najdeme v sestavě na A Violet, platí o něm totéž, co jsem řekl o klarinetistovi) klavírista Viktor Lenzon (nezapře ruské školení v kvalitě provedení), kytarista Igor Vavrda, basista Herko Stana, bubeník Vítězslav Vavrda (pevná rytmická sekce) a klávesista a dirigent Vjačeslav Grochovskij (někdy až moc popularizující aranžmá). Příliš výhrad k ní nemáme: zvuk bychom sice nasměřovali k více šramlovitějším břehům a klávesové rejstříky častěji zaměnili za akordeon, ale slyšíme tu dost často celkem pěkný odvaz (kdyby si alespoň takový osvojili Pražští Klezmorim!), šikovného klarinetistu s houslistou i neurážející sentiment přesně na hraně dobrého vkusu.

Nespokojenost ovšem musíme ale vyjádřit s tím, že firma uvádí v bookletech (ty jsou vůbec velmi chuďounce vybaveny – o autorství např. nikde ani slovo) mylné informace: zcela jistě došlo k záměně nahrávek – skladby Populárních melodí klezmeru (např.Belz, Dona, Reizele, Varničkes) slyšíme na Židovských písních, a naopak (na druhém albu hledejte Kinderjorn, Papirosn, Ojfn pripečik). Ani na jedné však neuslyšíme Jašu Magida, ačkoliv by údajně měl zpívat v pěti skladbách na Židovských písních (např. Ale bruder). Otázkou je, zda jsem si nekoupil chybné výlisky, ale moc se mi to nezdá (třicetiminutová svita Populárních melodií, ačkoliv by měla být rozdělena na 11 tracků, působí velmi kompaktním dojmem). Moc mě nepotěšily celkem od věci vybrané fotografie obalů obou desek – Izrael má s tímto repertoárem přeci pramálo společného. Ovšemže nejvtipnější jsou překlady jidiš originálů (bez jejich uvedení): z Oyfn pripečk se tak stalo U kamny (co to je?), ze Špil že mir a lidele in jidiš pak Zazpívej mi píseň na idiš, příliš obratně nepůsobí ani názvy jako Klezmery hrají ani Žertovní obrázek: Pijeme víno.

Pavel Straka (2. 6. 2004)

 

 

Ze země nejzaslíbenější klezmeru hned po USA – Nizozemí se nám ozvali Di Fidl Kapelye a poslali nám svoje debutové minialbum DiFK (vlastní náklad 2003). Kapelu tvoří dvojice houslí (Madelien Verheij, Jiska tel Bals), cellistka Djoeke Klijzing, cimbalistka Pit Hermans a jediný muž (snad podle jména jediný zastupující židovský element v kapele) Gregor Schaefer. Ten obsluhuje kontrabas, občas ho vymění za blízkovýchodní oud, blízký příbuzný loutny.

Sound skupiny reprezentuje folkloristickou linii, jakou známe z nahrávek hlavně Budowitz (k těm mají asi nejblíže) či klezmerového alba Muzsikas, případně dua Rubin – Horowitz, Rubinovy skupiny, Khevrisy, Di Naye Kapelye či raných Brave Old World. S jednou podstatnou výhradou – Di Fidl Kapelye nepoužívají ani klarinet, ani akordeon, vracejí se tedy co nejdál do historie. Jejich projev charakterizuje kompaktní souhra, čistota zvuku, dynamika akcentující zákonitosti gradace. K syrovému pojetí mají sice daleko, ale přesto slyšíme přesvědčivou folkloru (maďarskému a polskému) blízkou hudbu, mající švih a pěkné od sebe rozeznatelné tóny všech smyčců. Nezpívá se, jen se hraje k tanci (freylakhs, kolomaike, hora, sirba), i když spíše imaginárnímu Na začátek nesmí chybět táhlá doina, více překvapivou je instrumentální verze Yoym hashabes, kterou známe ve zpívané, patřičně syrové, verzi z druhé desky Di Naye Kapelye Der Mazeldiker Yid. Již se těšíme na plnohodnotný dlouhohrající debut, ten se právě připravuje.

Di Fidl Kapelye by si rádi zahráli v České republice, proto tu uvádíme i kontakty: +31(0)204686852, jiska@fidlkapelye, www.fidlkapelye.cz

Pavel Straka (6. 4. 2004)

 

 

Britský klezmer není v našich končinách asi příliš známý pojem. Český posluchač si vybaví hlavně scénu americkou (Brave Old World, Klezmatics, Frank London´s Klezmer Brass Allstars, méně Klezmer Conservatory Band, další – jako Kapelye, Andy Statman, Shirim, New Orleans Klezmer Allstars, Mazeltones, Yale Strom – asi už vůbec ne, třebaže jde o jména neméně důležitá, dál už nemusím zřejmě pokračovat), německou (i když Di Grine Kuzine příliš klezmeroví nejsou, ale z německé scény tu hrají nejčastěji), polskou (Kroke, Cracow Klezmer Band, Jasha Lieberman Trio), francouzskou (Zakarya), holandskou (alespoň Amsterdam Klezmer Band, Di Gojim) a maďarskou (Di Naye Kapelye, Budapest Klezmer Band). Přesto snad víme , že jsou u nás k mání cédečka Gregori Schechter´s Festival Bandu, Burning Bush (což je vůbec nejagilnější formace anglické frakce žánru, na svém kontě už má pět alb) a Mika Tabora. Naživo známe klarinetistu Merlina Shepherta (z Londonovy dechovky i mezinárodních Sukke, je však členem i Horowitzových Budowitz a zmiňovaných Burning Bush) a módní hvězdu Oi – va – voi, jejichž houslistka Sophie Solomon se podílela na avangardním albu Hiphopkhasene (Piranha 2003) ve spolupráci s Kanaďanem Socalledem (a takovými osobnostmi jako houslistou a zpěvákem Michaelem Alpertem, klarinetistou Davidem Krakauerem, cimbalistou Waltrem Zevem Feldmanem a mnoha dalšími) a hraje též ve formaci She´ Koyokh.

Právě tu jsme měli možnost vidět v pražském Paláci Akropolis zhruba od 20. 00 ve čtvrtek 29. 1. 2004 (o den později pak v ostravském klubu Marley a v sobotu v opavském Domě umění), bohužel na koncert si našlo cestu pouze asi dvacet pět diváků. Devítičlenný orchestr to však nijak nevyvedlo z míry a ten snažil – celkem úspěšně - zhruba hodinu a půl rozehřát chladný prostor poloprázného sálu klasickým folklorním klezmerem, jemuž vévodila trojice housle, klarinet a akordeon. Ta nejčastěji sólovala a určovala hlavní zvukové směřování souboru (instumentální perfekcionismus, gradovaná dynamika a zvukově variabilní ornamentalika silnější než dupárenský rytmus, který si často mylně někteří ztotožňují s klezmerem). Žestě (pozoun a lesní roh) kapelu strhávaly více k hřmotnějšímu šramlu, violoncello namísto kontrabasu nás přesvědčovalo, že s folklorní stylizací to myslí hudebníci víc než vážně. Zvuk tělesa doplňovala mandolína, akustická kytara a bicí nástroje (posledně zmíněný instrumentalista střídal klasický hřmotný buben s činelem, pověšeným na rameno, s jemnějším orientálním typem).

Díky She´Koyokh jsme viděli směřování, které se snaží předvádět klezmer v poloze, v jaké se mohl hrát na konci 19. století (už po invazi moderních dechů a akordeonu) ve východní Evropě bez příměsí jazzu, rocku, folkového revivalu, šansonu, klasické hudby, muzikálu, kabaretu, elektroniky a balkánských elementů (ale s orientální melodikou, která je židovské hudbě vlastní). Takovou polohu představuje řada nahrávek i souborů (debut Brave Old World – později tuto linii opustili, soubory Joela Rubina, duo Rubin - Horowitz, Budowitz, Kapelye do odchodu Michaela Alperta, velmi raní Klezmorim, sólová Alicia Svigals, duo Statman – Feldman, Khevrisa a nejsyrověji Di Naye Kapelye). Můj dojem je však takový, že přes koncerty několika interpretů této linie, jež jsme u nás vidět mohli (hlavně Di Naye Kapelye), povědomí o zhruba takovéto podobě žánru není v našich krajích bohužel nejsilnější. Vliv Klezmatics a starších šansonových a muzikálových tradic je příliš silný. Koncert SH měl docela švih (a bude ho snad mnohem více, až se muzikanti vcítí do jednolitějšího organismu kapely, zatím jsme více slyšeli jednotlivé muzikantské individuality), přesto by však Britům asi slušela nějaká drsnější hospoda, kde by pravděpodobně i víc vyznělo parodické pantomimicko-taneční číslo mandolinisty a jeho partnerky pod podiem mezi diváky, využívající i cirkusově-akrobatických prvků.

Koncert se tak tedy trochu lišil od živé nahrávky, kterou si bylo možné koupit a která dokumentuje lednové (2004) londýnské vystoupení souboru. Na ní totiž slyšíme i jazzovou píseň (My Heart Belongs To Daddy), stejně tak něco jidiš a pár harmonikářských odrhovaček. Nevím, do jaké míry je to dané obměnami obsazení (na informačním letáčku jsem viděl kontrabasistu, ten v Praze stoprocentně nebyl, nahradila ho sličná cellistka, akordeonista se buď ostříhal, nebo i tentokrát došlo k výměně postů), případně záměrně zacíleným postupným směřováním k folklornímu purismu. Zmíněné odbočky však vůbec nejsou špatné. Proč v nich nepokračovat? Mimoto eklektismus klezmerových kapel byl pověstný, tak proč nezůstat u této tradice?

Pavel Straka

 

 

Poznámka - Dle informací ostravských zdrojů (Zdena Dluhošová a Pjotr Simanskij) navštívilo ostravský koncert kapely v klubu Merley 30. 1. 2003 asi 150 až 200 lidí, v přestávce koncertu vystoupila jedna ze zpěvaček - Barbora Baranová -ostravského sboru Adash za doprovodu akordeonu doc. Tomáše Novotného (ten je jinak vedoucím severomoravského tělesa) se třemi jidiš písněmi, s She Koyokh pak zazpívala další dvě, těžko prý říci, do jaké míry se jednalo o improvizaci, či dojednané vystoupení. Samotní She Koyokh vokalistu nemají, i když jak podle cédečka kapely víme, někdo s nimi v Londýně zpíval. Každopádně – Praha je přesycená, Ostrava by mohla táhnout (asi své udělala i propagace, v Praze nulová, v Ostravě víc než dostatečná). (ps)

 

(reportáž publikována i na http://www.freemusic.cz)

 

La Kumpania Zelwer – Daissa

 

Francouzský skladatel a multiinstrumentalista Jean-Marc Zelwer natočil už několik alb z oblasti world music, poslední (a jediné, které jsem zatím měl možnost slyšet), pořízené společně s mnohačlenným souborem La Kumpania Zelwer, nazval Daisa s podtitulem Tziganes Imaginaires (Musiques et Gestes/La Chant du Monde).

Asi bychom ho nemohli úplně zařadit do některé z jednoznačných přihrádek pro hudebně-geografickou či žánrovou oblast, ale určitě nepřestřelíme s určením do inspiračního okruhu zvláště východoevropského, nás samozřejmě nejvíce bude zajímat obsah klezmerový, ten tu je skutečně v nemalé míře obsažen (orientace ovšem směřuje občas i na východ asijský, jih románský i do světa klasické hudby). Možná zaráží slovo inspirace, ale už v úvodu jsme uvedli, že se jedná o album skladatele, proto se nedivme repertoáru sice povědomému, ale většinou novému.

Začíná se však jidiš klasikou Birobidjan, agitkou (svým způsobem ovšem chvályhodnou) v duchu tak stalinistickém, že se mi nechce stále věřit informacím (uváděným jak v bookletu k Daissee, tak i CD East of Odessa texaského klezmeru Austin Klezmorim, kteří ji taktéž v neméně přesvědčivé interpretaci nahráli) o její lidovosti (asi té bolševické), přesto opět rozjeté v tom správně optimistickém duchu (melancholickou náladu ji dodá až hlas hostující Suzane Rubin se samozřejmým jidiš akcentem v dohře písničky pouze s vláčným klavírem). Třeskuté dechy (trumpetista Michel Feugere a tubistka Sylvie Jérusalem), hbité a mnohanáladové i stylové housle (Dimitri Artemenko) i nepostradatelná harmonika (sám šéf) ženou vpřed i další skladby – balkánskými žesti, rytmikou i nasazením nabitou Daissu, melodikou i ženským skoro vychlastaným a vykouřeným ženským hlasem Francesky Lattuady (ach ta stylizace, téměř dokonalá!) cikánsky se tvářící Lekhayim ! (i když s hebrejským názvem, ale svár či souhru židovského a romského elementu slyšíme skoro z celé desky) i velice věrojatně pojatou (sentiment podmaňující, nikoliv nasládlý)  ruskou (i jazyk písně je skutečně takový) Opazdyvaia, přecházející v největší (hodně cirkusácky znějící) nářez celé desky En reterd pour la Messe či klezmerově-kabaretní C´est pas tous les jours shabbat .

Po posledně jmenované skladbě se hudba v závěrečné třetině více posouvá směrem ke Středozemnímu moři (nejen blízkovýchodní melodika i jeden korsický tradicionál - Polvere) , historizuje (právě ten je zbarokizován) a víc a víc se blíží klasické či filmové hudbě. Nakonec po několikerém poslechu alba i důkladnějším pročtení informací v bookletu zjišťuji, že asi mám co dělat s hudebním zpracováním historie židovského útěku ze štetlů pryč, nejprve na Dálný východ, pak zpátky do Judey. Že se tam občas připletli Cikáni? I ti stále někam putují.

Pavel Straka (2. 12. 2003)

 

Debut Létajícího rabína

 

Do české klezmerové diskografie přibyla nová položka (eponymní debut prostějovského Létajícího rabína, vlastní náklad 2003), tentokrát co nejbližší duchu, jaký běžný posluchač zřejmě očekává od etikety židovská hudba, tedy hodně klarinetu a akordeonu. Víme sice, že jsou to elementy, které klezmer (a vůbec lidová hudba) poznal poměrně pozdě, ale co naplat, obyčejný posluchač si svou pravdu nedá vymluvit. Z nahrávky zní oba nástroje víc než přesvědčivě, odvazově a barevně. Doplňuje je elektrická kytara, někdy celkem nefunkčně sólující v duchu Starců na chmelu (jsou ta sóla tak nutná?), většinou však jen zahušťující zvuk kvarteta (nebylo by lepší vypojit ji ze zásuvky a naopak na ni hrát důrazněji?). Dost sterilní baskytaru bych raději vyměnil za zvukově barevnější kontrabas, takhle je spodek poněkud zploštěle suchý. Naopak hostující houslistka, flétnistka a mandolinista jednoznačně barvu kapely obohacují.

Jako výstižnou charakteristiku bych viděl zařazení do okruhu směřujícího ke kabaretu, už jen pro koketerii se Šumařem na střeše, ale hlavně kvůli jedinému původnímu textu, kterým Vojtěch Peštuka obohatil klasickou melodii Lebediku un Freylechu. Trošku naivňoučký a poněkud moc folklorizující, i když mile, v dnes už archaickém pojetí (přece už se nebojíme toho, že folklor je často drsnost sama). Zařazení parafráze písničky Joschka for avek z dílny Martina Šmída považuji za důkaz toho, že Klec zřejmě v českém plus minus klezmeru představuji už pro nastupující generaci žánru jistý vzor a odrazový můstek.

Výběr repertoáru zřejmě prozrazuje, že chlapci stále ještě začínají, zatím volili z písniček velice často nahrávaných (hlavně z jidiš divadla pocházejících, skutečný klezmer je tu v menšině, místo se našlo i pro ohlasového Gebitiga), žádný vzácnější kousek se tu bohužel neobjevuje. Je škoda, že na obal pronikla mylná informace o autorství hudby jidišswingového evergreenu Yossel. Opravdu nejde o tradicionál, ale skladbu Steinbergovu a Casmanovu.

Závěrem: v rámci českomoravského klezmer hraní můžeme slyšet docela pěkný odvaz, jen ho trochu více vyhranitt (i repertoárově). Směr k šramlu by nemusel být snad ten úplně marný.

Pavel Straka (18. 11. 2003)

 

 

Klezmeři

Nakladatelství H&H českým čtenářům zpřístupnilo publikaci původně v německé verzi nazvanou Klezmer-musik (1999), v přeložené Vlastou Reitterovou pak Klezmeři (2003), autorů Ritty Ottens a Joela Rubina, na první pohled tedy monografii, jíž by měl každý příznivec aškenázké lidové hudby přivítat. Nevím ale, zda je nejšťastnější v našem minimálně informovaném prostředí vydávat knihu polemickou, a to polemickou v míře pochopitelné odborníkům věnujících se žánru do patřičné hloubky, ale těm, co chtějí získat jakýsi úvod do studia, přinese však až příliš zaujatý pohled specificky vycházející z prostředí německého, méně již amerického (spoluautor Joel Rubin je zakotven v obou) – těžko např. málokdo u nás bude rozumět výpadům proti Gioru Feidmanovi. Pochopitelnější jsou výhrady autorů k postupující profanaci klezmeru, hudbě původně svázané s religiozitou a sakrálnem, přesto to zarazí v práci, která se vědomě hlásí k historiografii, tudíž k vědomí o vývoji a nutnosti změn (různými směry). Autorům je proti srsti vlastně jakýkoliv vývoj, fúze s jazzem i klezmer revival. Ten pravý klezmer dnes prý hrají pouze chasidští klarinetisté v Izraeli, protože žijí stále v duchovním světě. Jenže Ottensové a Rubinovi vůbec nevadí nahrávky, které spolu produkovali pro německé labely Trikont a hlavně Wergo, které – pokud to nejsou archivní předválečné snímky - pořídil jako klarinetista právě Joel Rubin, jak zjišťujeme z přiložené (opravdu hodně) Výběrové diskografie, z níž vypadla i debutová deska Klezmer music Brave Old World, s nimiž Rubin také kdysi (právě zrovna na této nahrávce) hrával. Nemůžu si pomoci, ale považovat víceméně jen svoje alba (třebaže ta jsou po editorské stránce vypravena opravdu nebývale a ani interpretačně jim není možné upřít ani náhodou neprofesionalitu, spíš chlad a přílišný zcela pochopitelný sympatický purismus, ale nad tím se nepozastavuji, to patří k věci; nahrávky Rubense považuji do jednoho za povedené) za reprezentativní, se mi zdá mírně podivné, Rubin přece není jediný, kdo se snaží o autentickou interpretaci starého klezmeru (ostatně je zvláštní, že v textu vytýká užívání akordeonu jiným, a sám má přitom harmonikáře ve svém Joel Rubin Jewish Music Ensemblu) a ani výčet archivních edic není úplně reprezentativní (i když se zmiňují i jiné antalogie než jen Ottensové a Rubina); zdá se mi, že práce některých jiných muzikologů je záměrně opomíjena – třeba takového Michaela Alperta (v bibliografii i discografii hledáme marně; jím připravené velmi autentické snímky bukovinského houslisty Leona Schwartze  Like in different world (Global Village 1995) se podle mě dají těžko opomenout v práci věnované původnímu klezmeru). To vše částečně narušuje výborný dojem ze sociálně historických partií, věnovaných životnímu stylu klezmorim i jejich publika, čistě muzikologických kapitol (pro mě ovšem příliš odborných)  i portrétů nejvýraznějších instrumentalistů žánru, činných zvláště v době jeho největší slávy v 19. století. Zde je určitě největší přínos publikace, mám však dojem, že českého čtenáře spíše bude zajímat pozdější vývoj, doložitelný poměrně slušným množstvím nahrávek.         Pavel Straka

 

Yale Strom – Klezmer: Café Jew ZOO 

V nabídce labelu Naxos World (sympatického cenou 200 Kč za kompakt) se zatím objevily tři tituly klezmerového zaměření. Vedle strhujícího nekompromisního jazz-funky-rockového nářezu Klezperanta (eponymní album hudebníků z okruhu The Klezmer Conservatory Bandu z roku 2000) se jimi staly snímky houslisty, dokumentaristy, fotografa a hudebního publicisty (vášní je mu východní Evropa a její klezmerové relikty) Yalea Stroma Garden of Yidn (2000) a Klezmer:Café Jew ZOO (2003). Strom patří v klezmerovém revivalu k těm, co natočili poměrně velké množství desek; devět alb (nepočítáme-li desáté s Electrocarpathians, které ovšem náleží v širším smyslu  do ranku východoevropského folkloru, ovšem s klasickou jidiš písní Di mame iz gegangen) snad můžeme označit za úctyhodné číslo. Již v roce 1983 natáčí se svou tehdejší folkově laděnou kapelou Zmiros první album Cholent with Huckleberry, které si lze jako šest dalších (najdeme mezi nimi řadovky jeho dalších skupin Hot Pstromi a Klazzj, spolupráci s polským skladatelem a dirigentem varšavského jidiš divadla Leopoldem Kozlowským, synovcem Naftula Brandwina, i soundtrack k dokumentu Carpati: 50 Years, 50 Miles) vyhledat v katalogu firmy Global Village, od níž přešel Strom k Naxosu.
Postupným vývojem přibylo v soundu jeho formací jazzových vlivů a hráčského perfekcionismu, k němuž se přičlenilo i zcela organické a neeklektické zapojování dalších hudebních postupů z jiných geogragických oblastí (nejen obligátní Balkán či sefardský Orient, ale i cajun
- to vše na vrcholovém CD z roku 1993 With a Little Horseradish on the Side, kde spolupracoval s bluegrassovým i klezmerovým klarinetistou a mandolinistou, žákem Davea Tarase, Andy Statmanem, jazzově progresivistickým kontrabasistou Markem Dresserem (v obou případech to nebyla ojedinělá kooperace) a balkánským perkusionistou Seidem Selifoským). Ne všechna alba jsou prosta hluchých míst (Strom velkou část jejich plochy zaplňuje svou nově skládanou hudbou), zvláště rytmicky do latinskoamericka laděné Wandering Jew si mě moc nezískalo, stejně by od věci nebyla větší syrovost (což zvláště vyniká s takto autenticky laděnou fotografií z východního terénu na obalu CD Ecletic Klezz (1986), ale standard cesty mezi kořeny (ty pocházejí u Stroma z běloruského Stolinu) a hledáním nových možností (ale bez nadbíhání tanečně-elektronickému proudu) klezmeru si zachovávají.
Nejnovější nahrávka jde možná v této cestě nejdál: na konec desky je zařazena jazzrocková píseň v jidiš (samozřejmě ze Stromova pera) Ten Plagues (přiznávám: není špatná, ale zdá se mi poněkud nadbytečná). Mimo ni tu slyšíme dvě tradiční stolinské skočné (dialog klarinetu Andy Statmana a Stromových houslí navozuje v souhře atmosféru klasického klezmerového hraní v její folklorní podobě, mírně syrové, hodně muzikantsky ekvilibristické), dobovou sovětskou agitku Birobidzhan (přes shodný název odlišnou od Austin Klesmorim, hranou na jejich albu East of Odessa), lákající Židy do nového domova v nově vytvořené autonomní oblasti, a osm dalších písní a instrumentálek. Všechny napsal Strom a více méně vycházejí z klezmerových vzorů (nebo alespoň z orientální melodiky). Mě nejvíce nadchl náladotvorný The Bonesetter´s Last Dance a pastiš na stalinské revolučně podmaňující i oslavně glorifikující písně L´Chayim Comrade Stalin! (pochází ze stejnojmenného Stromova filmu o Birobidžanu), nejen pro pěkně výstižnou patetizující atmosféru, ale i nebetyčný drajv, s nímž je zahrána (Mark Dresser je tu hodně slyšet, jen Elizabeth Schwartz má sice na můj vkus coby Stromova současná kmenová zpěvačka daleko méně podmanivý hlas, než mívala Beth Faber (album Eclectic Klezz), nicméně i ke klasické hudbě směřující  její vokál může mít místo v takovémto repertoáru) Pavel Straka (29. 10. 2003)

 

9 bran, zejména KLEZMATICS

 

Rok se s rokem ani nestačil sejít a už se zase konal (ač jsem tomu vzhledem k loňským dohrávkách nevěřil) festival 9 bran. Tentokrát skromněji než loni, přesto však. Na všechnu hudbu jsem nestačil zajít, zejména  Stockholmského klezmerového kvintetu, který dle fotografie vypadal více než sympaticky, mi bylo líto, stejně jako z bezpečnostních důvodů zrušeného koncertu Meshuge Klezmer Bandu z Itálie. To vše však pro mně vyvážil trumf v rukávu pořadatelů ze všech největší - The Klezmatics.
Ten, kdo mě zná, by asi mohl kroutit hlavou: Má všechny desky, zná je šest let, co se tak rozplývá?Jasně, že se rozplývám - v posledních letech, kdy se angažovali jako doprovodná skupina mně zcela nesedící folkařky Chavy Albertstein nebo jako skladatelé hudby k folklorizujícímu divadlu, jsem je totiž už tak trošku odepsal. Mýlil jsem se.
Koncert, který předvedli 11. října v Akropoli, předčil všechno, co jsem od nich znal. Přišli uvolnění, přitom však virtuózně zvládající své nástroje, plni humoru. Hlavně zpěvák, harmonikář a nově též hráč na ukulele z Brna Lorin Sklamberg sršel vtipem. Nijak však nezastiňoval ani multidechaře Matta Dariaua, ani maskota (samozřejmě též skvělého trumpetistu) Franka Londona, ani podsaditého basistu Paula Morrisetta, ani náhradní houslistku Lisu (jen škoda jejího přeelektrizovaného zvuku) ani bubeníka se smyslem pro humor Davida Lichta.
Zazněly jak staré známé písně (Shprayz Ich Mir, aktuální Simkhes Toyre či píseň opěvující Manhattan s názvem Man in a hat), tak (k mému více než milému překvapení) i několik nových, ať už šlo o jakési purimové pašije (každý člen z zpíval nějakou postavu z knihy Ester, pochopitelně opačného pohlaví), novou hebrejskou baladu či krásný arytmický jidiš ploužák o učiteli Tóry, který svým žákům vykládá Píseň písní. 
Svoji "povinnosti" reagovat na nedávné události se zhostili po svém - prostřednictvím písně známého amerického písničkáře mně neznámého jména (Bojím se vašeho Ježíše, bojím se vašich kostelů,,bojím se toho, co děláte ve jménu svého boha - vyjímám z textu [správný překlad ovšem zní:
„nebojím se tvého Jahveho, nebojím se Allaha, nebojím se tvého Ježíše, ale bojím se toho, co děláš ve jménu svého boha“-pozn ps]), přičemž se anglické sloky se střídaly s Lorinovým překladem do jidiš. A snad aby i někdo nemyslel, že to Klezmatici berou příliš vážně, přešla píseň plynule do levicové halekačky Ale Brider.Řeknu vám, těším se na další desku
Martin Šmíd

 

České klezmerové stránky - pavel.straka@zs.kounov.indos.cz
stále ve výstavbě. Veškeré příspěvky jsou vítány, některé uveřejněny.