|
novinky
- české kapely |
||
|
Aktualizace k 7.10.
2006 |
||
Nové :Koncert v Lounech
– Omlouváme se
6/06 Létající
rabín 5/ 06 Šumař na střeše - Tisková
konference k 9branám - David
Krakauer bude na Respektu 4/ 06: Kořen 2006
– Šamajin 2006
3/ 06 Tumbalajka 2/ 06: Moše Nadir – Dvě polská
alba 1/06: VII.ročník 9BRAN – HaChucpa
12/
05: Moishe´s Bagel 11/05: Několik
zpráv
9/05: Jews
Brothers Band 8/05: Yocheved a Eliezer na
Šamajim 6/05: Šamajim 5/05: Ruské desky
3/ 05 Glik
– Harry Kandel 1/05: Nochem Sterheim – Aaron Alexander
12/04: Hirsh Glik - Music from Winery 11/04 Trombenik – Odessa, Odessa
9/04: Preßburger Klezmer Band - K 5.
ročníku festivalu 9 bran – Jan Schneider - Napsala nám Alena Chládková – Jocheved
v Krnově
8/04: Kořen 2004 – Aaron Lebedeff
– Salomon Schmulewitz – New Shtetl Band - 7/04: Tacheles v Litoměřicích – Marion
– Abraham Goldfaden
6/04: Marta Schlamme – Velvel
Zbarzher – Židovské písně - 5/04: Moravské festivaly - 4/04: Di
Fidl Kapelye – Program Litoměřického kořenu
3/04: Tacheles budou – Poznámka
k She Koyokh – Místo Chesed hrají CHESED veEMET
2/04: Naftule
Brandwein - Klezmer
Plus! - West
End Klezmorim -
Ben Zimet - Rut – Chystá se – She´Koyokh
1/04: Rok 2003 odfrčel - Malý klezmerový slovník – Austin Klezmorim - Zupfgeigenhansel
- Giora Feidman - Mazeltones - Peter
Rohland
12/03: Moris
Rosenfeld - David
Edelschtat - Mordechai Gebitig - La Kumpania Zelwer - Začal
jsem
11/03: Debut Létajícího rabína
- Přebírám stránky - 10/03: Rok se s rokem sešel - Yale Strom
- Klezmeři
- 11/02: Jen krátce - Napsali nám z Blavy
03/02: Když se Pesach setká s Velikonocemi
- Napsali
nám - Bente Kahan - Mickey Katz - 10/01: Sliby se...
- Klezmatics
06/01: A co Němci?
– Di Grine Kuzine v Akropoli - Tif in veldele - 05/01: Místo opilců přijede sestřenice - M'Chayeh
- text: Di Grine Kuzine - noty: Jožka
04/01: Mohou ne-židé hrát
klezmer? - Chesed
(recenze CD) - Glezgoyim - Fisherlied
(překlad textu)
Dříve: Krakov –
9 bran - Co přinesl Mojžíšek - Našim hudebníkům - Našim všem
|
Letošní ročník festivalu Respekt
music (www.respectmusic.cz) přinese v neděli 4. června 2006 v Paláci Akropolis koncert
Davida Krakauera, Soccalleda a Klezmer Madness. Z našeho
pohledu tedy jeden z nejzajímavějších (nejen) klezmerových projektů.
V čele samozřejmě stojí klarinetista David Krakauer, kterého známe jako
bývalého člena Klezmatics –
vystřídal Kurta Bjorlinga a byl vystřídán Mattem Darriauem (DK natočil
s nimi dvě alba Jews with Horns a
Rhytm + Jews , účastnil se s nimi i
projektu I. Perlmana In the Fiddler´s House), sólisty
v oblasti vážné a experimentální hudby (ve spolupráci s Kronos kvartetem i na CD Klezmer Concertos and Encores z řady
Naxosu American Classics, kde ovšem
slyšíme poměrně často nejednu klezmerovou inspiraci, podobně i na Zornových
projektech Bar Kochba či Kristallnacht) a leadera vlastních
projektů David Krakauer Trio (v
něm spolupracoval se zpěvákem a houslistou Brave Old World Michaelem Albertem, v tomto
projektu ovšem housle vyměnivším za akordeon, a bývalým spoluhráčem Davidem Lichtemz Klezmatics za
bicími, viz CD Klezmer Madness! ) a
hlavně Klezmer Madness! (složení
skutečně velmi proměnlivé, objevil se v něm harmonikář Ted Reichman či bubeník Michael Sarin, sestava nahrála už pět
alb, jedno pro Tzadik, zbytek pro Label Blue). Krakauer se ovšem účastnil i
tributu Daveu Brubeckovi In his own sweet way (skladba Golden Horn), ostatně debut Klezmer
Madness! Klezmer, NY je poctu
Sidneymu Bechetovi, vedle toho se podepsal i pro sérii koncertů Klezmer Sundays in Tonic (viz album Music from the Winetry, recenze zde). Socalled (jinak
Josh Dolgin), kanadský avantgardní
hip-hoper, spolupracuje s Krakauerovým klezmerovým šílenstvím od roku
2001. od alba The Twelve Tribes
(skladba As
If), pokračuje alby Krakauer Live
in Krakow a Bubbemaies,
společné snímky nalezneme i na Music
from the Wintery. Spolupracovali i s firmou Piranha, pro kterou Socalled
spolu s houslistkou Sophie
Salomon a D. Krakauerem (a
dalšími, jako M. Albertem, F. Londonem a dalšími) natočili album Hiphopkhasene (jak už název napovídá,
spojil se na něm klasický folklorní klezmer s hip hopem). Máme se tedy
na co těšit, klezmerová špička s kořeny v jazzu i klasice, případně
soudobé avantgardě je pomalu povinností pro každého fanouška žánru.Jako
předkapela by měli vystoupit Preßburger Klezmer Band, kteří
by měli pokřtít své nové CD.(9. 5.
2006, ps) Stránka
hudebního publicisty Jiřího Moravčíka a fotografky Yvetty Stránské věnované
world music. Koncipována jako servis běžnému posluchači. Nabízí recenze,
profily umělců, exotické nástroje, spoustu důležitých odkazů i významné
festivaly a aktuální koncerty. Součástí je rovněž rozsáhlá fotogalerie. Zatím předběžný program 3. ročníku festivalu židovské kultury Šamajim, který se koná
v třebíčské židovské čtvrti od 31.
7. do 5. 8. 2006 vypadá takto:
pondělí Klezmerim (pražští
klezmeři), úterý Marie Kubátová (v
Brně žijící bývalá učitelka ruštiny, vydala CD „Písně trpících národů“
v ruštině, cikánštině, jidiš a hebrejštině, doprovází se na kytaru,
vedle židovských a cikánských lidovek v repertoáru má Vysockého a
Okudžavu), středa Jiří Hošek a Dominika Hošková (violoncella),
čtvrtek Vladimír Merta a Jana Lewitová (sefardské písně od známých interpretů), pátek HaChucpa (brněnský klezmer, recenze zde),
francouzští Glik (uvidíme i na
letošních 9branách, recenze zde) a bratislavští Pressburger klezmer band a v sobotu Achab Haidler, Shonertovi a kantor Michal Foršt. (ps, 4. 4. 2006) 8. 9. 2004 Agilní občanské sdružení Krnovská synagoga pořádá
v sobotu 2. října od 18 hodin vystoupení tře-bíčské ho souboru Jocheved
pod ve-dením Kamily Malé s tanci polských chasidů
v černých kaftanech a do-bových kostýmech na reprodukovanou (z CD)
klezmerovou hudbu Aškenázů v bývalé synagoze ve slezském Krnově, kontakt
pavel.kuca@centrum.cz,
http://www.mujweb.cz/www/synagoga 6.4. 2004 Program Litoměřického kořenu se pomalu rozšiřuje, zároveň
nabývá definitivního tvaru. Na našich stránkách už jsme níže psali o účasti
Klezcore a Preßburger Klezmer Bandu, teď bychom
měli upozornit na další dvě kapely koketující s klezmerem, které tu
budou k vidění, a to polští Sie Gra (repertoárově vycházejí silně
z haličského klezmeru, obohacují ho o cikánský folklor a jihoslovanské písně
) a kořeny ruští, místem existence němečtí Apparatchik. Ti kromě
klasi-ckých lidových i masových rus-kých písní v šramlovitém podání
(akordeon, balalajka) mají v repertoáru několik oděských klezmeru
blízkých melodíí s texty s rusko-židovským kriminálnic-kým obsahem.
Není to sice tak syrový zásah do černého jako Poza, ale vtipnější varianta
určitě. Nezapomeňme však i na účást české do šansonu směřující Činny,
ta totiž už pár let zpívá pravidelně jako vrcholy svých koncertů jidiš písně Schtil
di nacht, Varnickes, Bay mir bis du schein a Tsen brider (pro
redaktora těchto stránek představuje tento repertoár vůbec nejzajíměvěší tvář
jejího playlistu) (ps) 22.3.2004 Tacheles budou v Ltm. Aby toho nebylo málo
(viz níže), tak v sobotu 19. 6. 2004 zahraje svůj druhý koncert
v Litoměřicích (samozřejmě Letní kino a agentura Modrý z nebe)
lipský soubor Tacheles Klezmer Company (již v roce 2003 jsme
slyšeli právě na Kořeni), ten se nám představil s přetavením
klezmerových hitů v moderně jazzovém hávu s mírně jamajskou
rytmikou a hbitým tempem, pokud by informace měly platit, tak náběhy směrem
k jazzu by měly ještě posílit v autorství takto laděného
repertoáru. Kapela nás rozhodně přesvědčila, na rozdíl od Di Grine Kuzine,
jež jsme v Litoměřicích viděli v srpnu 2003 na festivalu Litoměřice potřetí a
jejichž balkánská a latinskoamerická podoba klezmeru se nám zdála poněkud
nedořečená (ps) 2. 2. 2004
Chystá se Ač máme začátek roku, už se ví, že litoměřická agentura Modrý z nebe opět připravuje na
víkend 2. 2. 2004 RUT
Taneční skupina Rut
z Prostějova vznikla před devíti lety. Založila ji a dodnes umělecky
vede Eva Štefková, profesně učitelka tance. Jádro Rut tvoří asi
patnáct mladých lidí, chlapců i dívek.Se skupinou při vystoupeních dále
spolupracuje jako moderátorka paní Sekaninová, členka Židovské obce Olomouc.
Patronát nad souborem převzala Základní umělecká škola v Němčicích na
Hané a Cyrilometodějské gymnázium v Prostějově. Členové Rut se věnují
židovským, přesněji izraelským a chasidským, tancům. Scházejí se každý pátek,
pravidelně jednou měsíčně veřejně vystupují. Každoročně se účastní kurzů
Boaze Cohena z Jeruzaléma, pořádaných Besamin Praha pod názvem Machol
Čechia, příležitostně také podobně orientovaných Machol Hungaria v maďarském Szarvas. Izraelské tance byly
vytvořeny novodobými židovskými kolonisty v Palestině v kibucech a
mošavech z původních lidových tanců, vznikajících ve všech oblastech
židovské diaspory, rozvíjených po založení státu Izrael. Do této směsi
přispěli orientální (debka, jemenské tance, vycházející z arabské poetiky
a vyznačující se jemným ornamentalismem), rumunští (hora) i ukrajinští a
polští Židé (tance chasidského hnutí, pro něž je typická spontánnost a mužský
kolektivismus). Mladí lidé z Rut
chovají úctu k judaizmu i k židovskému národu a snaží se přistupovat
k jejich tradicím s pokorou. Jejich vedoucí klade důraz na to, aby
si osvojili alespoň základní znalosti židovských zvyků, mnohé z tanců
z repertoáru totiž mají – jak je u Židů zvykem – náboženský obsah. Prostějovští tanečníci
vystupují v kostýmech odpovídajících oblečení východoevropských
Aškenázů, to při chasidských tancích, kdy se chlapci oblékají do kaftanů.
Naopak děvčata využívají i šaty v izraelských národních barvách. Při
párových tancích se se tanečníci a tanečnice drží pomocí šátků. Kontakty: Eva Štefková, 732743557 E-mail: Petr Hubáček, pete.pv@pv.email.cz Hana Svobodová, riziko@seznam.cz Pavel Kuča
Napsali nám z BlavyDobry
den,
|
||||||||||
|
Tak
jaro už je, doufejme, tady a s ním i konec vydavatelského povánočního
půstu. Nových alb z domácí produkce začíná utěšeně přibývat a mezi ty
bezesporu zajímavější patří debutové CD skupiny Chesed, které vydalo
brněnské vydavatelství Indies. Chesed,
Židovské písně, vydali Indies Records
|
||||
|
|
|
||
25. listopadu
2006 zahraje v lounské restauraci
Stromovka (čili Bahno) zahraje nejen Kapitán Kajman (úderka pod vedením Michala
Hrubého kloubící balkánské melodie s jazzem a irsko-americkou hospodou,
občas z kriminálu vytahující tanga pražských Pepíků), ale i slánští Kujooni (v jejich repertoár je dosti široký, Balkán se
mísí i s melodiemi večerníčkovskými i od T. Waitse pocházejícími)
doplněni temným metalem z Plzně Interitus (ps, 10. 9.2006).
Omlouváme se za zanedbání této stránky, tak alespoň ve stručnosti projedeme, co jsme vše
viděli či neviděli// Byli jsme na 9 branách, Šamajim i
Litoměřickém kořeni a nadšení jsme sdíleli z Glik (ve Valdštejnské
zahradě výborní, v třebíčské synagoze excelentní), Paula Brodyho (jazzová
trumpeteta opravdu hodně výrazná, šou určitě zábavná) i z dechovky Schnaftl
Ufftschik (využití prostoru zahrady více než podnětné). 17 Hippies jsme
viděli pouze v Litoměřicích a potvrdili nám, že jsou divokou partou,
která má východní divoký duch, jaký by asi málokdo čekal od Němců (i když to
se myslím už hodně změnilo)// Na Šamajim jsme poslechli i bratislavské
klezmery, jejichž nová deska Mit libe více čerpá z Balkánu, ale
celkově drží linii šantánu, hraného ovšem virtuozně nebordelově.// 1. září
pak potěšila německá Celesta, dříve Tacheles Klezmer Company,
hodně jazzující parta, sice trošku německy znějící, ale koneckonců, proč
nemít trochu regionální poznávací tvář. Němci přesto hráli s drivem.
(ps, 7.10.2006)
23. 5. 2006 se uskuteční tisková konference k VII. ročníku festivalu 9
bran (www.9bran.cz), který se uskuteční ve dnech 13. až 19. 6. ,
v Zaháňském salonku v budově senátu ČR (Valdštejnské náměstí 4) od
10 hodin, na níž nás zvou Pavel Chalupa a Arnošt Lustig. Potěšitelné je, že
v hudební části (koná se právě ve Valdštejnské zahradě) vystoupí všechny
předběžně přislíbené soubory a interpreti . 17 Hippies (
Letošní
Litoměřický kořen (pořádá agentura Modrý
z nebe, www.modryznebe.cz) – 30. 6. – 1. 7. 2006 bude mít opět i pro
nás zajímavou dramaturgii. Uslyšíme karpatský (tedy hudebně též klezmerový či
jemu blízký) folklor polské Kapely Goralské Baciarky (www.kapelabaciarka.pl), ryčnou německou jazzově-balkánskou dechovku Banda
Comunale, rusko-německé eto_x (výchozí materiál ruský folklor,
úpravy do moderního elektronického jazzu, složení: zpěv, baskytara, trubka,
elektronika) a hlavně worldklezmerové Němce 17hippies. Na jejich
deskách (vesměs živých) slyšíme melodie posbírané po celé Evropě, ale nutno
říci, že repertoár klezmerový (kolomajka, chasidské popěvky, valčíkový šlágr Erschter Tants, sirba i frejlach) mu
zcela dominuje, a to v podání velmi živém a folkově drnkavém (dá se
říci, že skupina představuje téměř folkový big band). Připomeňme, že kapelu
si můžeme užít nejen v Litoměřicích, ale o něco dříve (viz zpráva níže i
v pražské Valdštejnské zahradě). Z českých kapel, které vyhovují
plus minus našemu zájmu upozorníme samozřejmě na tradičního účastníka
Litoměřického kořene Neočekávaný dýchánek, v němž občas zpívá a
hlavně na akordeon hraje náš spolupracovník Michal „Faker“ Šmíd,
z Balkánu a Haliče vycházející etnorockery Ahmed má hlad (propojeného
s Dýchánkem osobou klarinetisty Michala Hrozy), folkjazzmeny Jarabáky
(opět propojené s Dýchánkem osobou leadera a kontrabasisty Ondřeje
„Kudyda“ Tichého a bubeníka Petra
Kadaníka), kteří mívali v repertoáru jeden superrychlý klezmerový
kousek od Klezmatics, a jazz-šramlového Rudovouse. (ps, 4. 4. 2006)
VII.ročník festivalu 9BRAN (www.9bran.cz) bude zaměřen na německé
židovstvo, letní hudební část proběhna tradičně v červnu, a to od 13.
do 18. 6. 2006,hudební program tradičně probíhající ve
Valdštejnské zahradě bude následující: 13. 6. Česká komorní filharmonie a
Alexander Shonert, 14. 6. výborný francouzský klezmerový šraml Glik
(viz naše recenze) a neméně zajímavá německá jazzová dechovka Schnaftl
Ufftschik se svým klezmerovým programem (vedle něho se věnují i balkánské
hudbě, CD s klezmerovým repertoárem vydali američtí klezmeroví
specialisté Global Village Music), 15. 6. vedle českých Gypsy Kings Točkolotoč
trumpetista Paul Brody, jenž má velmi blízko k D. Douglasovi
i F. Londonovi v jeho jazzové poloze a další dva dny německý folkový
bigband 17 hippies. Během prázdnin v červenci a srpnu bude k
vidění výstava o kabale a v jejím rámci ke slyšení i přednášky, např. o
institucionálním řešení vnitřních sporů židovské komunity v Německu, o
židovské přítomnosti v Německu po šoa, o hledání německých antifašistů,
o letech 1945 až 1948 v Terezíně.// Filmovou část lze navštívit
v září v Mariánských Lázních, k vidění budou oblíbené
filmy Franze Kafky, jak si je zaznamenal ve svých deníkových záznamech
(nakonec se filmová část uskuteční v Praze). Poté v říjnu bude
festival pokračovat v dalších osmi českých a moravských městech. Další
informace budou průběžně aktualizovány s blížícím se datem zahájení
festivalu. (23. 1. 2006, ps)
Několik zpráv: Před
prázdninami (přesněji 2. 6. 2005)
obhájila Zdeňka Dluhošová pod vedením Jana Spisara na katedře hudební
výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity diplomovou práci
s názvem Klezmer – Tradice a současnost. Na základě dostupné literatury a nahrávek popisuje, co to je vůbec
klezmer, zabývá se nejvýznačnějšími interprety světovámi i českými, zkoumá
didaktické využití klezmeru v hodinách hudební výchovy.// Nové nahrávky
pořídili Brave Old World – Dus gezang fin geto Lodzh (Winter
& Winter 2005, písně z lodžského ghetta, zvláště z dílny
Yankele Herszkowicze), Klezmatics a Joshua Nelson a Kathryn Farmer – Brother
Moses Smote the Water (Piranha 2004, klezmer kombinovaný s gospelem
a jazzem), David Krakauer, Socalled a Klezmer Madness! – Bubbemeises
(Label Bleu 2005. klarinetový virtuoz spolupracuje s elektronikem), Amsterdam
Klezmer Band – Son (Connecting Cultures Records 2005, agilní
jazzklezmerová úderka se odpoutává od klasického klezmeru, opět s ní
spolupracuje zpěvák Alek Kopyt), Klezmer Techter – Rote Hora (Raumer
2004, dámské trio ve složení akordeon, klarinet, příčná flétna) a Di
Chuzpenics – Tsulib Maschke (vlastní náklad 2004, nejen
tradicionály, ale i předělávka našeho Neočekávaného dýchánku či Naftule´s
Dream)(ps, 27. 11. 2005).
Na
festival Šamajim v Třebíči (viz níže) jsme se vypravili pouze
na zahajovací den, tedy 1. srpna (pro redaktora těchto stránek je to
z Loun, kde bydlí, do Třebíče poněkud daleko, zvláště pokud tam nikdy
nebyl a nezajistil si pořádné ubytování; doufám, že to příští rok napravíme).
Samotné prostory barokní Zadní synagogy, v níž probíhá většina
festivalu, i celé židovské čtvrti jsou inspirativní (autora těchto řádků
mrzí, že svého dědictví podobným způsobem nevyužívají Louny, Libochovice,
Postoloprty či Žatec). Co jsme tedy viděli? Nejprve místní taneční soubor Yocheved,
který ovšem využívá pouze reprodukované nahrávky (poznali jsme pouze po jedné
od Pražských klezmorim a Klezmer Conservatory Bandu, většina pocházela
evidentně z nahrávek neklezmerových, spíše popovějších), škoda, že nemá
stabilní muzikanty, vystoupení by pak možná bylo více autentičtější, snad by
nevadil větší odvaz a syrovost (vybičovaný stabilní kapelou), zatím nám to
přišlo příliš v duchu Státního souboru písní a tanců. Pozor i na
nebezpečí stereotypu, možná kdyby se nacvičila židovská svatba (např. na
hudební rekonstrukce svatebních obřadů Budowitz, Khevrisy či Joela Rubina) či
se tančilo na více místech (a i v hospodě s pořádným šnapsem – to
by pak měl znít doprovod z debutu Londonovy dechovky s patřičným
názvem Di Shikere Kapelye), nezněl by jen uctivý potlesk, ale do tance by se
zapojilo více lidí.
Večer to pak byli
polsko-moravští Eliezer, kteří ovšem mění název na El-jazz-er.
Pětičlenná sestava (pozměněná, za bývalého zpěváka zaskakoval altsaxofonista)
jednoznačně vychází z jazzového (případně jazzrockového) pohledu na
židovskou hudbu, nezdá se mi – společně s kolegou Honzou Schneidrem – že
by se mělo jednat o oblasti arabské, spíše cítíme lásku k balkánské
hudební tradici, ale nechybí ani chasidská (zvláště na přídavek by extaticky
tančili až do umdlení). K současnému, zvláště americkému, klezmeru nemá
kapela také daleko, možná i obsazením – bez houslí si sestavu většiny
představitelů žánru těžko představíme, každopádně houslista s tónem pracoval
jemně a citlivě. Výhrou je i bubeník, velmi nápaditý, koneckonců s rytmikou
chlapci pracují i jinak – poměrně často využívají tleskání. Baskytara a
klávesy dotvářejí zvukový tvar. Velmi slušná kapela. (ps, 5. 8. 2005)
2.
ročník festivalu židovské kultury ŠAMAJIM (kontakty:
568823005, d.juranova@kviztrebic.cz, www.kviztrebic.cz)
se uskuteční od 1. do 8.
srpna 2005 v prostorách Židovského města a Zadní synagogy v Třebíči.
Musíme kvitovat s povděkem, že letošní nabídka českého klezmeru je na
tomto festivalu značně reprezentativní, ve čtvrtek 3. budou k slyšení Trombenik,
o den později Hana Frejková s Michalem Hromkem,
v pátek brněnská HaChucpa a ostravští The Gamblers a
konečně v sobotu Saša Šonert. Kromě toho třikrát zatančí místní Yochevet
(pondělí, středa, sobota), lze slyšet židovskou hudbu nejidiš (Tiferet,
Weytora, Eliezer) i synagogální zpěv kantora Michala Foršta. Vedle
toho zazní přenášky o Franzi Kafkovi, třebíčské židovské čtvrti a hudebních
nástrojích (i když přednášející Jiří Mazánek vždy spíše inklinoval
k hudbě indické, uvidíme čím nás překvapí), budou se promítat filmy. Na
festival se chystáme, rádi bychom o něm napsali podrobněji. (ps)
15. 5.
2005 Má-li letošní zaměření festivalu 9 bran (ww.9bran.cz) být orientováno na ruský prostor, upozorněme
opět na úlovky z Ruské knihy. CD Jevrejskaja narodnoja pjesňa (Prolog-Mjuzik
2002) nabízí archivní snímky, bohužel – jak je u ruských vydavatelů zvykem –
bez jakýchkoliv datačních doplnění. Kompilace obsahuje klasické
snímky Emila Gorovce, Solomona Chromčenka (pokud jde o tohoto
bývalého tenoristu moskevského Bolšovo těatra, narozeného roku 1907, lze si
pořídit jeho profilové album Russian and Jewish Songs, a-ram 1997, na
němž ostatně najdeme dva snímky shodné s těmi na zmiňované kompilaci) Beňjaminase
Chajatauskase a N. Lifšicajte, kteří interpretují evergreeny
(zdaleka ne pouze lidové) jidiš repertoáru v interpretaci, kterou dneska
už uslyšíme zřídka, nejbližší je nám Lifšicajte, ta je hodně věrná
kabaretně-šansonové tradici, ostatní víceméně vycházejí z operního nebo
salonního pojetí (ostatně většina snímků není orchestrální, ale pouze
s doprovodem piana), jaké má v Rusku velikou tradici. Kompilace
obsahuje ještě tři evidentně novější snímky Ally Jošpe a Stachana
Rachimova v hebrejštině s doprovodem elektronifikovaného zvuku
ze 70. let, ty se nám zdají už poněkud estrádní, ale dnes už vlastně také
klasické.// Zajímavě vypadá edice Legendy blatnoj pjesni ,
z pětideskového kompletu jsme zatím slyšeli dvě alba. CD Institutka (Russkij
Kompakt Disk 2002) nahrála skupina Amerikanka, již známe už
z desky Oddessa, odessa (viz níže). Opět tu slyšíme řadu oděských
kriminálnických skvostů (některé se překrývají s Odessou, Odessou, jako
například klezmerová klasika 7.40, zde s ruským textem jako Sem
corok), co nás však překvapilo nejvíce, to jsou známe jidiš Papirosn s textem
H. Yablokova, ty tu jsou opatřeny ruskými kongeniálními verši jako Druzja,
kupitě papirosy a znějí velmi autenticky. Amerikanka jinak představuje
sofistikovaný a mírně ironický šraml v sestavě kytara, akordeon,
saxofon, tak jak si asi nejčastěji představíme hudbu z námořnické
špeluňky.// Další CD Murka (Russkij Kompakt Disk 2002) pořídili
poněkud estrádnější Ešelonon s více „ruštějštím“ širokým zpěvem,
každopádně zde jsou k slyšení obě hymny oděských kriminálníků – Murka
(to je ona počeštělá Máňa, ovšem sílu Rubaškinovy interpretace Ešalon
nemají) a Žulik neboli Mama, ja žulika ljublju.// Další
nahrávky už jsme nesehnali v Ruské knize, přesto jsou s ruskou
(případně ukrajinskou) scénou svázány.// Sampler Russen Disko Hits 2 (Russendisko
2004) představuje 15 interpretů současné klubové scény Ruska a Ukrajiny (i
např. u nás hodně populární Hajdamaky), které čerpají z ruské melodiky,
dost často v aranžmá do ska a lehčího jazzu. Nás musí zajímat moskevská Pakava
It´, která zde představuje snímek Klezmer v pojetí řekněme
moderního dixielandu, velmi energickém a aranžérsky velmi nezvyklém,
v obsazení s klavírem, dechy, banjem a houslemi.// V pražském
Pohodlí v Benediktské ulici (ale i jinde) pořídíte debut The Kharkov
Klezmer Bandu Ticking Agains (Fréa Records 2004), nahrávku hodně
folklorně orientovanou v obsazení housle, klarinet, akordeon, kontrabas
a zpěv. Za největší přednosti souboru považujeme velmi autentický zpěv Valerije
Polonského, syrový a s výbornou výslovností jidiš podporuje
suverenní výkony instumentalistů, jimž vévodí drsnější pojetí Rajkových houslí
a v klezmeru téměř automaticky předpokládaná jízda klarinetu,
v tomto případě Genadije Fomina. A jak je to s repertoárem?
Charkované vedle klasických instumentálních čísel volí hlavně skladby
připomínající sovětskou jidiš kulturu, je tedy logické, že zařadili Džankoje,
ale i méně známé písně A glezele lekhajim (tu u nás zpívá Jiří Helekal
na desce Yomi, yomi, pražská jidiš muzika) a Belkele, v níž ovšem
slyšíme i kousek svatební Chosn kale mazltov. Muzikanti hrají jako o život,
doufejme tedy, že je brzy v Čechách uslyšíme. (ps)
10. 11. 2004
V knihkupectví Ruskaja kniga (Bubenečská 12, Praha) jsme objevili
album z edice s opravdu nostalgicky
znějícím názvem Zolotaja kolekcija estrady Odessa, Odessa (RCD
2002), na němž skupiny Amerikanka a Ešelon přehrávají repertoár
z velké míry známý od klezmerových souborů, například jeden
z největších žánrových standardů 7. 40 tu slyšíme s ruským
textem, jak jinak, pod názvem Sem sorok. Samozřejmě i další
chuligánské trvalky: Limončikii, Sonečka, Ach, Odessa, celkem dvacet
těch nejlepších. Amerikanka je nám bližší, hraje šramlovitě
v sestavě kytara, akordeon, saxofon, (zvláště výborná je interpretace
cikánsky stylizovaného Šarabana) s drsnými chlapskými vokály, ale
i samohrajkový tancovačkový sound druhého souboru má cosi do sebe. Takže
vedle Alyka Kopyta (s Pozou a Amsterdam Klezmerem Bandem),
Apparatschiku a Teatru Zerkalo tu máme další nahrávku
židovsko-ruských písní spojených nejen s židovskou čtvrtí Moldavankou,
ale i celou Oděsou (bohužel nám tu chybí slavná Murka neboli počeštěná
Máňa !) za pouhých 150 Kč. (ps)
8. 9 2004 Nový
autor začal publikovat na našich stránkách, je jím Jan Schneider.
Zatím si můžete přečíst jeho postřehy z 5. ročníku festivalu 9 bran.
Doufejme, že to není článek poslední. Přislíbil materiály o Kapelye,
Klezmer Conservatory Bandu, Davidu Lichtovi, Šlomo Barovi …(ps)
8. 9. 2004 Napsala
nám Alena Chládková, která měla výhrady k článku Martina Šmída o
2. ročníku festivalu 9. bran a
upozornila nás na faktickou překladatelskou chybu. Její dopis i Martinovu
reakci zde uvádíme. Alena Chládková: Dnes jsem objevila vaše stránky o
klezmeru, líbí se mi a jsem ráda, že jsou. Nedávno jsem se vrátila
z židovského festivalu v Krakově, který je plný této skvělé muziky
a kde také vystoupili moji zamilovaní Klezmatics. Tam jsem si koupila jejich
poslední album Rise up, na kterém je i píseň I Aint Afraid,
kterou si dovolujete na vašich stránkách citovat, ale velmi zavádějícím
způsobem. Vy píšete, že zpívají: „bojím se vašich kostelů, bojím se vašeho
Ježíše …,“ text však zní: „nebojím se tvého Jahveho, nebojím se
Allaha, nebojím se tvého Ježíše, ale bojím se toho, co děláš ve jménu svého
boha,“ což jak uznáte dává úplně jiný smysl, než jste nastínil vy. Jde o
změnu tak zásadní, že mi to nedalo a píšu vám, přestože už jde o starý
sloupek. A pokud ctíte opravdovost, měl byste to přepsat nebo vymazat,
protože ten váš text vyznívá jako vyjádření hrůzy pouze z křesťanství,
zatímco autorovi (spíše autorce pozn.ps) šlo o vyjádření hrůzy
z jakéhokoliv náboženského fanatismu, včetně židovského./ Martin Šmíd:
Ano, máte pravdu, díky za upozornění. Na koncertě jsem špatně rozuměl…
Upřímně řečeno, mně se ta píseň nelíbí ani tak – nemám rád agitky, mám radši
poezii. A Klezmatici ji dali na novou desku hned dvakrát…Ale ten překlad je
samozřejmě na pravou míru uvést. (ps)
1. 7. 2004 Skupina Marion, kterou tvoří Jan-Matěj Rak (kytara,
balalajka, akordeon), zpěvačka Monika Žáková a stále hostující
klarinetista Michal Zpěvák, nám poslala své demo, natočené již
v lednu roku 2003, na němž najdeme čtveřici jidiš písní s jednou
českou ve velmi střídmých aranžmá. K čemuž dodáváme, že demo zní velmi
silně: akordeon i kytara mají drajv, Zpěvačka se dokáže nesentimentálně opřít
do svého hlasu co nejvíc to jde. Překvapuje to i proto, že nahráno bylo
sentimentalizující Olschanezkého tango Ich hoch dich cufíl líb a
nostalgický Warshavského Ojfn pripečik. Pokud jde o objevnost, tak tu
vítáme v zařazení ne příliš známé písně Majn mejndl, a to
v značně brutálním – téměř vražedném – podání, naopak Gebirtikovu Jankele
známe z nejrůznějších úprav, i když verze Marionu pracuje
s aranžérským vtipem. Doplňující českou písní je pak Hřbitove,
hřbitove, melodicky sice poněkud židovským vzdálenou, ale rozhodně
kvalitou interpretace i existencionálním obsahem textu nezaostávající (i když
se tu blíží spíše Mertovi či Hutkovi). (ps)
4.5. 2004 Moravské festivaly. Pavel Kuča
(pavel.kuca@centrum.cz) nám poslal informace o
židovsky zaměřeném letním dění na Moravě a českém Slezsku. Hned zkraje
prázdnin vystoupí na etnizujícím festivalu Třebíčský zvonek bratislavský
Preßburger klezmer band (2.7.). Během prázdnin se pak uskuteční tři další
akce, které jsou už zcela věnovány židovské kultuře s účastí českých
klezmerových (nebo jinak hudebně židovských) interpretů. V Krnově se
bude možné zúčastnit akce Der Himl Vejnt, mezinárodního projektu
bezplatné práce dobrovolníků na židovském hřbitově ve dnech 5. – 18.
července, v jehož rámci zahraje i prostějovský Létající rabín (6.
7.) a brněnská Weytora , zaměřující se na starou hudbu, zejména
duchovní židovskou (10. 7.). Další doprovodné akce se budou motat kolem
kabaly (Jaroslav Achab Haidler), šoa a judaizmu, budou se promítat filmy
s židovskou tematikou, bohužel ale ne námi sledovanou východoevropskou (pavel.kuca@centrum.cz, 737880936). O něco později,
19. – 25. 7. proběhne v severomoravském Holešově festival Olam (olam.cz, olam@olam.cz), z jehož programu by nás měl zajímat hlavně
koncert Alexandra Shonerta v Šachově synagoze 23. 7. od 21 hodin
a vystoupení Létajícího rabína a Preßburger klezmer bandu na
místním náměstí 24. 7. od 20 hodin. Kromě toho se uskuteční několik
přednášek a projekcí filmů. Nejvíce hudby spojené s našimi stránkami
bude k slyšení v Třebíči ve dnech 2. až 8. srpna na 1. ročníku
festivalu židovské kultury Šamajim (kontakty:http://www.kviztrebic.cz/, d.juranova@mkstrebic.cz), kde
postupně vystoupí – Kateryna Kolcova (2. 8.), Létající rabín (4.
8.), Chesed veEMET (6. 8.), Marion (7. 8.) a Tiferet (8.8.)
v hudební části a Yocheved (3. 8.), Rut (5. 8.) a Besamin
(8. 8.) v taneční. Otázka na závěr: a co opravdové klezmery alespoň
z Maďarska, Rakouska, Polska či Německa? (ps)
22. 3. 2004 Místo Chesed hrají CHESED
veEMET. Zuzana Wirthová nás vyvedla z omylu, který se na našich
stránkách prezentoval poměrně dlouhou dobu – skupina Chesed se
v roce 2002 nerozpadla, ale pouze pozměnila název na CHESED veEMET a
doplnila sestavu (ostatní bývalí členové - Jan Matěj Rak, Monika Žáková – ti
působí v Marion – a Karolína Vančurová – ta rozšířila sestavu Klece – tehdy
Chesed opustili) a repertoár. Šéfem je nadále Zuzana Wirthová, mimo to
i zpěvačka a perkusionistka souboru, a členy kytarista a zpěvák Andrej
Sujetov Kostič, romský akordeonista a vokalista Michal Marcin a
původem ruskožidovský houslista Alexander Shonert (známe ho ze
spolupráce s Věrou Nerušilovou a svou matkou Natalií). Repertoár se
obohatil (kromě dosud hraných hebrejských religiozních a moderních i lidových
jidiš písní) o nově vznikající české skladby vedoucí souboru – inspirované
židovskou tematikou - a něco málo cikánských lidovek. (ps)
10. 1. 2004 Rok 2003 odfrčel Na
české klezmerové a židovské scéně se toho moc nestalo, desku vydal jen
Létající rabín a Kateřina Kolcova, demosnímky pořídila Klec a duo Marion (odštěpek
Chesedu).// Zato světové špičky žánru vychrlily doslova příval novinkových
alb. The Klezmatics už opravdu měli na čase, minulý projekt s Chavou
Albernstein se pořizoval už v roce 1998 (ovšem London mezitím zformoval
velmi přesvědčivý dechový orchestr, který nahrává jako pominutý, jen letos
vypomáhal Margot Leverett a Bobanu Markovičovi, neopominutelný je i projekt
Zmiros, na němž se vedle Londona podílí i akordeonista Klezmatics Lorin
Sklamberg a jazzový klávesista Rob Schwimer, ten hraje i na klezmatikovském Rise
up!), poslední řadovku Possesed již roku 1997. Kapelu definitivně
opustila Alicia Svigals (najdeme ji v dámských Mikveh a houslové
superskupině Khevrisa – vedle M. Alperta a S. Greenmanna, který dosti výrazně
obohatil jako host právě novinku Klezmatics) a nahradila ji Lisa Gutkin.//
Naopak bývalý klarinetista kapely David Krakauer nás seznamoval
s výsledky své práce mnohem průběžněji. Již páté sólové klezmerové album
(nepočítáme-li spolupráci se Soccalledem, jehož elektroniku slyšíme i na
klarinetistově novince, na CD Hiphopkhasene) natáčel začátkem června 2003 při
koncertech v Krakově (a kdypak jeho avangardní přístup budou moci posoudit
čeští posluchači? Z Krakova je to k nám velmi blízko!), sestava se
mu sice opět pozměnila, ale jeho klarinetový svéráz poznáme i na tomto Live
in Krakow po pár sekundách, moderní elektrický jazz doprovodného comba,
označovaného jako Klezmer Madness! (ze známých newyorských downtownových
instrumentalistů hraje na albu Michael Sarin) jakbysmet.// Klezmerrevivaloví
veteráni The Klezmer Conservatory Band, v nichž mimochodem
kapelník Klezmatics Frank London začínal a nahrál s nimi všechny jejich
řadovky z 80. let, nás nechali od minulého CD Dance Me to the End of
Love čekat k dnešnímu A Taste of Paradise přijatelné tři roky.
Album je tradičně barevné, přeskakuje od swingu k folkloru a od jazzu
k folku. V tom je kapela v rámci amerického klezmeru nedostižná.
Ovšem nečekal jsem to, že dosavadní jediná zpěvačka souboru Judy Bressler
část prostoru (ve dvou pijáckých písních) přenechá Jeffu Warschauerovi (jinak
mistr mandoliny, banja a kytary), jehož přístup je mnohem civilnější (pouze
pozorné ucho zaznamenalo jeho zpěv beze slov na minulém albu jako velmi jemný
doprovod v instrumentálním čísle, na svých sólových nahrávkách zatím
bohužel nezpíval), než divadelně komický zpěvaččin, vycházející
z kabaretu a tančíren. Samozřejmostí je objevný výběr repertoáru, neřídící
se jen materiálem ze šelakových desek, ale i vzpomínkami pamětníků (Nakhes
Bulgar, A Fishele) a i invencí členů KCB (nový jidiš text J. Warschauera), a
muzikantský perfekcionismus a drive. ps
9. 12. 2003 Začal jsem pracovat na slovníčku kapel a osobností
klezmerové scény, zatím jsme zpracoval dvě hesla o nejvýznamnějších jidiš
písničkářích – Gebirtigovi a Warshavském, hotovi jsou i dělničtí autoři konce
19.st. Edelschtat a Rosenfeld, první kapelou pak Mazeltones, naleznete je na
stránce byli
tu anebo spíš nebyli. Je to práce na dlouhé lokte, ale snad s tím
trochu hneme (ps) (pozorný čtenář však zjistí, že hesel k 2. 6.
2004 trochu přibylo)
18. 11. 2003 Přebírám stránky po Martinovi Šmídovi,
doufám tedy, že je snad budu aktualizovat častěji, nemyslím, že by se zde
musely objevovat jen samé aktuality, ať se případný čtenář nediví informacím
o kapele třeba již neexistujicí nebo desce nahrané před třiceti lety. Rád
bych dal do kupy profily některých významných klezmerových interpretů, o
kterých se tady v Čechách ví minimálně (Mazel-tones, Klezroym, Maxwell
Street, Flying Bulgar, Bu-dapester Klezmer Band atd.), dá-li Bůh, snad najdu
čas na zpracování Zornovy edice Radical Jewish Culture, je toho opravdu
hodně, o čem by se dalo psát.
Byl bych ale nerad,
kdyby se zde objevovaly jen moje názory a materiály, proto přivítám každého,
kdo by byl ochoten polemizovat, psát, vyjadřovat se atd., ať se tedy nebojí a
něco pěkného (kritického, útočného, pochvalného…) mi pošle.
29.10. 2003 Rok se s
rokem sešel...
... a objevili se noví lidé: tak například mně se narodil syn Samuel,
dále pak se vynořila nová kapela Trombenik
(tedy ne že by už dříve neexistovala, ale já jsem ji poprvé uviděl až letos).
A co je pro tyto stránky asi úplně nejdůležitější, objevil se nový autor,
velký klezmerový zasvěcenec, který je ochotný a schopný tento občasník vést
místo mě (uf!). Jeho jméno je Pavel
Straka. Tak hodně štěstí, Pavle!
Martin Šmíd
6.11. 2002,Jen
krátce...
V červnu bylo Devět Bran, přijeli Klezmatics // rozpadl se Chesed -
Monika Břenková s Matějem Rakem založili ne-už-striktně-židovskou skupinu
Marion, Zuzana Wirtová uvažuje o (již druhém) zmrtvýchvstání Chesedu //
Prague Klezmerim vydali nové album, více příště, až mi ho dodají
//prostějovští Klezmer Quartet se přejmenovali na Létajícího Rabína // V mojí
Kleci zase nastaly změny - je nás sedm, posledním přírůstkem je klarinetista
Elmar Tausinger
29.3. Když se Pesach potká
s Velikonocemi
mají všichni volno a za dlouhých večerů je možná
napadne aktualizovat své půl roku neaktualizované stránky. Tak tady
jsou.
Za těch půl roku nám
doma přibyla pěkná řádka nahrávek (byly Vánoce a Chanuka). Tak třeba Věra
Nerušilová & Shonertovi (Věra je zpěvačka s nejhlubším hlasem v ČR,
Shonertovi jsou matka a syn - klavíristka a houslista- Rusové -
všichni tři dohromady podepsaní pod albem většinou jidiš písní s názvem
Nigun). Nebo třeba Muzsikás, známý hlavně jako doprovodná kapela Marty
Sebestyen, natočivší ztracenou židovskou hudbu z Transylvánie. Pak máme novou
(stejně dobrou jako první ) Di Naye Kapelye. Ale největší radost mi udělala
dvě CD krále klezmerové komedie Mickeyho Katze (viz článek).
Dost bylo lkaní, konečně nějaká sranda.
Martin Šmíd
15.10. Sliby se slibujou,
časy se mění
Naše
klezmerové stránky budou mít rok (viz níže na této stránce). Vlevo na této
stránce je seznam všeho, co se tu publikovalo. Z poslední čtyřměsíční
přestávky je vidět, že nadšení trochu opadlo. Ono se totiž zjistilo, že nelze
být kapelníkem jedné ze zainteresovaných kapel a současně guruem
klezmeru. Ne že by na to bylo nějak upozorňováno, ale je dost blbě
vypadáno, když například v programu propaguju jen naše koncerty (v Praze jsem
sice zachytil i některé ostatní, ale mimo Prahu nic).
Takže se bude
zeštíhlovat. Ruším programovou přílohu co
se děje. Nemusím to tudíž aktualizovat každej měsíc, místo toho to budu
dělat podle nálady, tempa přírůstku mé a bratrovy diskotéky, případně podle
intenzity hudebních zážitků (to dáme na stránku byli
tu). Dále se budu starat o aktuálnost seznamu
kapel (teď jsem tam zrovna aktualizoval Ester,
přidal desku Prager
Tandlmarkt a naše nové CD 15
písní o lásce).
Každopádně, kdo k tomu něco má, napište mi.
Martin Šmíd
31.5. A
Němci - ti mohou hrát klezmer?
„
A tohle umíš?“ zeptal jsem se klarinetisty Johanness a chytil svých
rekordních třináct tácků. To
se ukážu, jakou tu máme v Česku pěknou hru, myslel jsem si (pro ty, kdo ji
snad neznají: papírové pivní tácky se položí lehce přes okraj stolu, hřebetem ruky se
zespoda uvedou do pohybu a po stoosmdesát stupňové otočce se chytí). „Ukaž,“ on na to. Třináct udělal bez problémů, postupně si
přidával, až skončil na pětadvaceti. Se stejnou bravurou, s jakou hrál
předtím v Akropoli na klarinet a miniaturní saxofon. Podobně perfektní byli i
ostatní z Grine Kuzine. Všichni Němci, semtam někdo s nějakým bulharským
předkem. I když hrají stále více balkánu než klezmeru a i když neradi zpívají
jidiš, žádný anti se nekonal. Akropole tančila a pivo teklo proudem ještě
dlouho po čtvrté, když už jsem měl dost.
Martin Šmíd
8.5. Místo alkoholiků
přijede sestřenice
Ti,
kteří se těšili na revival legendárního klezmer orchestru ze začátku 19.
století, mají smůlu. Di Shikere kapelye (česky Orchestr opilců) bohužel nepřijede.
Místo
toho se 16. 5. v Akropolisu objeví bulharsko německá kapela Di Grine Kuzine (nazvaná podle písně
stejného jména, jehož překlad zní Naivní sestřenice) .
Škoda. Sestřenice tu už byla, Opilci, sdružující mnoho hvězd klezmer
revivalu, nikoli. Podle střešních holubů jsou v tom prachy. A jsme zase u
toho: to, co je žádané, může zvyšovat ceny.
Ale
otřete slzy, milí příznivci klezmeru a příbuzných oborů - Sestřenice je taky
proklatě dobrá!
Martin Šmíd
8.4. Kon goim
špiln klezmer?
(Mohou ne-židé či
Ne-Židé hrát klezmer?)
Jistěže ano, nikdo jim (nám) v tom nebrání. Otázkou
je, zda to za něco stojí a jestli je to pořád ještě židovská hudba. Pokud
vím, tak na naší scéně jsou opravdovými Židy (tj. lidmi hlásími se k
židovství a praktikujícími judaismus) jen někteří z Mišpachy,
Klezmerim
a Kateřina
Kolcová. Zbytek je směska nejudaistických židů,Čecho-židů a ne-židů,
ateistů, křesťanů a jiných. Mají tito lidé vůbec právo na to, míchat se do
židovské hudby? Vzhledem k tomu, že si každý právo vykládá po svém, asi ano.
Ale když už tu hudbu hrají, dělají to autenticky? Není to spíš tak, že se jen
chytli módní vlny?
Co se týče úspěšnosti té či oné skupiny, řeší tuto
otázku diváci: buď přijdou nebo nepřijdou. Ale co muzikanti? Nemají s tím
problém? Já například ano.
Mám jednoho židovského dědečka, zbylí prarodiče
byli ne-židé. Co jsem? Právně židovsky gój. Geneticky Čech. Nábožensky
křesťan. Co se sakra cpu mezi židy?
Můžu si sice říct, že se nikam necpu, jen hraju
určitou hudbu, dá se jí všák říkat klezmer, když jsme jidiš texty přeložili a
hudbu předělali k nepoznání? Já jí tak říkám, protože je taneční,
improvizační a má stejného ducha. Může však mít stejného ducha, když žiju v
Praze
Zajímavé otázky, že? Právě kvůli nim dělám muziku.
Martin Šmíd
6.2: Krakov
Kdyby ty řeči o
potkávání kultur nebyly tak otřelé! To bych napsal, že město vibruje
rezonancí mezi slovanským a židovským, mezi křesťanstvím a judaismem, že je
hranice obou kultur na naše poměry nezvykle ostrá.
Otřele psát nechci, začnu
tedy jinak.
V Polsku nejsou
prakticky žádní židé. Většina těch, kteří zůstali po válce, emigrovala po mně
nepochopitelných událostech v roce 1968. Nebál bych se tvrdit, že je v Polsku
po židech prázdná díra, dokonce odvážně prohlásím, že je po nich poptávka.
Jedním z mála míst,
kde lze v Polsku na židovství narazit, je Krakov. V židovském městě opravdu
bydlí (nějací) židé, židovské restaurace jsou zařízené starosvětsky, večer se
tam hraje klezmer (bohužel za nekřesťanských 20zl, takže nemohu sloužit reportáží)
Narozdíl od kestelů,
v každém z nichž šůruje nábožná babička, jsou synagogy zchátralé a zavřené.
Asi je na jejich údržbu krakovských židů málo. Prý je ale v Krakově škola
židovských studií, kde se mladí Poláci připravují na konverzi k judaismu.
Protest proti všudypřítomnému katolicismus či snaha o zaplnění prádného
místa?
Martin Šmíd
Našim
hudebníkům
Jediným
nepatrným problémem je, že nevíme, jak klezmer definovat. Takže: Vážení
zástupcové/kyně kapel, přepněte se v pravém horním rohu do příslušné sekce.
Pokud v tamním seznamu nejste a chcete být, napište nám, my vás tam dáme.
Pokud tam jste a nechcete tam být, případně chcete, aby tam o vás bylo něco
jiného, stačí říct. Také bychom vás velmi prosili, abyste nás informovali o
změnách, případně koncertech.
Našim všem
Byli
bychom rádi, abyste si stránky prošli a poslali nám své připomínky a nápady
jakéhokoli druhu (my už si je odfiltrujeme). Dále budeme vděčni za téměř
jakoukoli formu spolupráce.
Co přinesl Mojžíšek?
(Co se objevilo pod stromečkem bratrů Šmídových)
Klezmorim:
Metropolis, Flying Fish Records, 1981, 1993 - žádná novinka (natočeno v roce
1981), žádné vystřednosti, zkrátka klasika.
***
Kroke: The Sounds of the Vanishing World,
Oriente Musik, 1998 - smyčco-harmonikové trio z Krakova, českému
publiku dostatečně známé, předvádí svůj standard. Ani ne tak k juchání, jako
k uklidnění. Kéž by veškerá takzvaná meditativní hudba měla aespoň poloviční
úroveň.
****1/2
Susan Bauer: Klezkamp (Klezmer Musik in
New, York, kniha + CD), Piranha, 1999 - historický přehled od
předválečných autentických předválečných klezmerů až po současný takzvaný
revival, profily významných osobností (Alpert, Sklamberk), vše ilustrováno
příslušnými nahrávkami. Pozor, v němčině!
****1/2
Traband: Kolotoč, Black-point music, 2000
- klezmerové obsazení, poloklezmerové melodie, neklezmerové
texty. Poctivá hudbení a zvukařská práce, velké nasazení, vlastní cesta.
****
Newyorský klezmer v pražské
Akropoli
Před pár měsíci v Praze hrála špička světového klezmeru
Již potřetí během posledních dvou
let zavítal newyorský sextet The Klezmatics do pražské Akropole – iniciativa
k uspořádání koncertu vzešla prý od samotné kapely, která má
v Praze věrnou obec fanoušků a sál v Akropoli údajně patří
k jejím nejoblíbenějším vůbec.
Těžko říct, proč právě Klezmatics provází takový kult. Kapela funguje už od
konce osmdesátých let, vydala pět řadových alb a úspěšně koncertuje po celém
světě. Snad je to lehkost, s jakou mixují tradiční hudbu
východoevropských Židů s vlivy newyorské avantgardy, jazzu i popu, snad
strhující nasazení všech hudebníků nebo rostoucí zájem o world music obecně,
každopádně se v pátek večer sál v Akropoli i v tento prázdninový
čas opět slušně zaplnil.
Kapela zahájila své vystoupení krátce po osmé hodině a hned první skladbou –
lehce ironickou častuškou Ale Brider -přivedla publikum do varu a bouřlivou
atmosféru se jí podařilo udržet po celou dobu vystoupení. Repertoár tvořily
především skladby z posledních dvou alb Possessed (1997) a Well (1999).
Na albu Well Klezmatics doprovázejí izraelskou písničkářku Chavu
Albertsteinovou, která s Klezmatics vystoupila na tomtéž místě vloni na
podzim, tento pátek však z posledního alba zazněly pouze skladby
aranžované v duchu tradičního klezmeru. To ovšem v žádném případě
neznamená, že by se hudebníci sveřepě drželi tradice. Právě naopak. Kapela se
vyžívala i v táhlých improvizovaných pasážích s takřka
freejazzovými sóly trumpetisty a kapelníka Franka Londona, kterému zdatně
sekundoval další dechař Matt Darriau. Tradičnějsí pojetí klezmeru, jak se
zdá, reprezentují v kapele houslistka Lisa Gutkinová (v sestavě dočasnš
vystřídala Alicii Svigals) a hlavně osobitý zpěvák a akordeonista Lorin Sklamberg,
který zpíval takřka výhradně v jidiš. To ovšem nebránilo publiku, aby si s
chutí nezapělo spolu s kapelou.
Palác Akropolis zažil opět večer, na který budou všichni zúčastnění jistě
dlouho vzpomínat.
The Klezmatics, 4. 8. 2000, Praha, Palác Akropolis
KLEC + DI GRINE KUZINE + AKROPOLE = DLOUHÁ ŽIŽKOVSKÁ NOC
Tak to vypadá, že příjemné jarní
počasí vyhání diváky z klubů a koncertních sálů. Tedy taková je aspoň moje
zkušenost z posledních dnů. Například minulou středu, kdy do Prahy zavítal
excelentní berlínský ansámbl Di Grine Kuzine,
stylově rozkročený někde mezi Klezmatics a Kočani Orkestar (tedy kapel, které
měly vždy plný dům). Do Akropole nakonec dorazilo mým hrubým odhadem pouhých
sto padesát duší, což bezpochyby přispělo k nárůstu vrásek na čelech
pořadatelů, posluchači ale takto měli aspoň více prostoru k nejrůznějším
tanečním kreacím či k přesunům do přilehlých barů za účelem svlažení
vyprahlých hrdel.
Jako předkapela se představila pražská skupina Klec, která původní klezmerové, případně romské
písně prezentuje ve víceméně rockových aranžích (razantní bicí Jany
Modráčkové a kytara Antonína Hluštíka, zatímco ve hře trumpetisty Jakuba
Schmida jsou slyšet jazzové vlivy, na kvintet pak doplňuje skupinu
baskytarista Jiří Váňa) a často také s původními českými texty zpěváka,
kytaristy a flétnisty Martina Šmída. Spíše než klasický tanečně rozjuchaný
klezmer představuje Klec model skupiny, kde zpěvák světu sděluje své pravdy
(Moje milá, Odešla láska) anebo vtipně vypointované mikropříběhy (Nudle),
jako hudební doprovod jsou pak použity tradiční folklórní nápěvy, což je
model dosti neobvyklý, ale v zásadě velmi dobře fungující. Věřme, že se to
potvrdí i na chystaném debutovém albu.
Krátce po půl deváté nastoupili na scénu Di Grine Kuzine, což v překladu z
jidiš znamená zelená (v přeneseném smyslu naivní) sestřenice. Skupina vznikla
roku 1993 v době boomu berlínské klezmer scény, v současnosti v jejím
repertoáru převládají skladby z jihu Balkánského poloostrova, což je dáno už
jen bulharským původem akordeonistky a zpěvačky Alexandry Dimitroff. Dalšími
členy jsou netypicky ve stoje hrající bubeník Snorre Schwarz, tubista Mr.
Steve R. Lukanky, trumpetista a hráč na křídlovku Karel Komnatoff a Johannes
Kevenhörster, střídající klarinet a maličký saxofon. Kapela od začátku
čerpala spíše ze svého prvního alba Klezmer´s paradise, v druhé půli pak
přehrála takřka kompletní čerstvé CD Feribot. Klasické klezmerové
instrumentálky střídaly melodické makedonské či bulharské písně, v nichž
vynikl podmanivý, lehce zastřený hlas Alexandry Dimitroff (Stepil Dobri
například). Většina repertoáru jsou tradicionály, najdeme mezi nimi i vlastní
písně, jako například skladba Papa call, v niž bylo lze zaslechnou motivek z
alba Manu Chaa Clandestino. V rytmice a v aranžování dechů byla nezřídka
slyšet silná inspirace jamajskou ska music a latinskoamerickou hudbou vůbec
(třeba v pěkně rozjeté turecké písni Esuk Esö).
Od počátku publikum reagovalo velmi vstřícně a bouřlivě, takže se muzikantům
hrálo nejspíš velmi dobře. Samozřejmě došlo i na řadu přídavků. Při tom
posledním skupina odložila mikrofony a přes šatnu, aniž přerušila hru
napochodovala mezi publikum, jehož nadšení v ten okamžik neznalo mezí. Jenže
desátá hodina odbyla a tak koncert, na který se možná bude dlouho vzpomínat,
skončil v nejlepším. Naštěstí okolní hospody a bary nabízely řadu možností
vydařené vystoupení řádně zapít, čehož většina spokojené kapely s chutí
využila a spát se šlo tentokrát až ráno.Faker
Di Grine Kuzine + Klec, 16. května 2001, Praha, Palác Akropolis
(Tuto a
další reportáže lze nalézt na http://www.freemusic.cz)
Koncerty + CD
Členové prostějovské klezmerové kapely Létající
Rabín měli minulý týden pořádně nabitý. Ve středu 7. 6. 2006 se v Brně společně
s romskou skupinou Gulo čar zúčastnili společného koncertu, který v rámci Roku s židovskou kulturou (100 let
Židovského muzea v Praze) uspořádalo brněnské Muzeum romské kultury.
Na tomto koncertu mj. prezentovali skladby ze svého
druhého CD Tszuzamen, které vydali
vlastním nákladem v roce 2005. CD určitě stojí za poslech, je na první
poslech kompaktnější než první album Lebedik
un Freylech. Jedná se přitom o multimediální CD. V datové stopě jsou obsaženy
fotografie Létajícího Rabína a videoklipy s ukázkami židovských tanců, jak je
prezentuje taneční skupina Rut.
Tyto tance byly vytvořeny novodobými židovskými kolonisty v Palestině z
původních lidových tanců, vznikajících ve všech oblastech židovské diaspory.
Za tři dny potom, v sobotu 10. 6., čekala
Létajícího Rabína velká událost - účast ve finále soutěže „Česká spořitelna Colours talents“.
Jedná se o soutěž skupin, jejichž styl je inspirován jak místní lidovou
hudbou, tak hudbou světovou, a Létající Rabín se z tvrdé konkurence třiceti
přihlášených skupin společně s dalšími třemi kapelami (Daneb, Maleedivy a
Yellow Sisters) probojoval do až finále. To se uskutečnilo formou koncertu na
festivalu Colourscope v Kuřimi.
Výhra v podobě vystoupení na festivalu Colours of
Ostrava
Pro Létajícího Rabína však ještě není vše skončeno.
Pokud ho chcete slyšet na festivalu Colours of Ostrava 2006, který se
uskuteční ve dnech 20. - 23. 7. 2006, hlasujte pro něj na stránce http://www.talents.freemusic.cz/.
Na festivalu jsme s kapelou vedli i rozhovor:
Několik minut po vyhlášení vítězů soutěže „Česká
spořitelna Colours talents“ (Létající Rabín skončil na druhém místě) jsme si
povídali se všemi členy (Janou Dosedělovou, Vojtou Pospíšilem, Vojtou
Peštukou, Mirkem Ondrou a Bohušem Stoklasou) kapely Létající Rabín.
Jak jste vlastně vznikli a jaké
byli začátky Létajícího Rabína?
Vojta Pospíšil: Kapelu jsem založil s Vojtou
Peštukou, se kterým jsem chodil na gympl a poslouchal klezmer. Zástupkyně
naší školy, která připravovala adventní koncert, se nás zeptala, jestli
bychom tam nechtěli zahrát. My jsme se toho hned chopili, a i když v té
době vlastně ještě žádná kapela neexistovala, tak jsme svoji účast potvrdili
a řekli jsme jí, že budeme hrát židovskou hudbu. Potom jsme sehnali ještě
Mirka a dalšího kamaráda a spolu s nimi jsme měsíc tvrdě trénovali.
Začátkem prosince 2001 jsme na tom adventním koncertu, ještě jako skupina Klezmer
Quartet, vystoupili se čtyřmi písničkami a mělo to úspěch.
Potom jsme začali nakupovat nahrávky a skutečně
studovat klezmer.
A jak jste se vyvíjeli dál?
Vojta Peštuka: Ze začátku jsme měli úzký
repertoár. První rok jsme dávali dohromady asi deset skladeb, se kterými
bychom mohli vystupovat déle než čtvrt hodiny, jako tomu bylo na našem prvním
vystoupení. Nejdřív jsme začali hrát ve škole, na školních večírcích a
postupem času se o nás vědělo víc. Hráli jsme při různých oficiálních
událostech, třeba prostějovské armádní jednotce, no a nakonec jsme začali
hrát po klubech a na festivalech.
Co změny v obsazení kapely?
Vojta Pospíšil: Nejdřív jsme začali
s elektrickou kytarou a baskytarou a fungovalo to. Ale potom jsme chtěli
dělat naší hudbu víc autenticky a akusticky a víc vycházet z původního
klezmeru, a ne z revivalu (ovšem
nutno říci, že „původní“ klezmer též není jeden, rozdílné jsou evropské
nahrávky od amerických, revivalové hnutí také není jednolité, od samého
počátku jsou interpreti více folklorističtější, jichž je mimochodem daleko
více, a „progresivnější“, asi by bylo lépe klasifikovat, navíc revivalistické
hnutí je spojené s prací muzikologickou, bez Alberta, Sapoznika, Rubina,
Feldmana, Statmana a jejich kapel si nelze vůbec rozšíření klezmerového
repertoáru představit – pozn.
redaktora ps)
Vojta Peštuka: Já jsem se přeorientoval
z baskytary na akustickou španělku, hráč na elektrickou kytaru odešel a
přibyli dva noví členové Jana Dosedělová, která s námi dříve hrála pouze
jako host a Bohuš Stoklasa, který hraje na kontrabas.
Proslýchá se o filmu legendárního
německého producenta Artura Braunera „Poslední vlak“, ve které jste si
zahráli klezmerovou kapelu. Jak jste se k tomu vlastně dostali a jak
hodnotíte svoji účast ve filmu? Informací není mnoho, protože film má přijít
do kin až za půl roku.
Vojta Pospíšil: Film má
přijít do kin v září 2006. Začalo to tím, že nám zavolali
z Barrandova, že natáčí film o posledním vlaku do Osvětimi a že tam mají
scénu s klezmerovou kapelou. Že nemůžou nikoho sehnat a jestli bychom to
neudělali. A my jsme to udělali. Hrozně nás to bavilo. Měli jsme kostýmy a na
tom, aby z nás udělali židy z roku 1935 pracovala celá barrandovská
mašinérie.
Mirek Ondra: Což nás až tak nebavilo.
A v jakém složení vás ve filmu
uvidíme?
Vojta Pospíšil: To jsme byli zrovna
v přechodném stavu. Film se natáčel s Vojtou, Mirkem a na kontrabas
hrál jeden můj spolužák s konzervatoře.
Bohuš Stoklasa: Já jsem do toho bohužel zasáhnout
nestihl, do Létajícího Rabína jsem se začlenil až po natáčení.
Na koncertech dost často hovoříte
o konci kapely. Co si o tom má posluchač myslet?
Mirek Ondra: Je to póza našeho moderátora
Vojty Peštuky, ale v souvislosti s tím je důležité říci, že náš kapelník
(Vojta Pospíšil) dnes po soutěži nabídl svoji rezignaci, takže budeme vést
jednání a uvidíme jak to dopadne. Třeba to skončí špatně.
Vojta Pospíšil: Současné rozložení pravice a
levice dávají velkou šanci na dohodu.
Vojta Peštuka: Aby nedošlo k mýlce,
rozdělení levice-pravice v naší kapele znamená slivovice-rum.
Už jste několikrát hráli i v zahraničí. Můžete
říct něco o tom?
Vojta Pospíšil: Naší asi největší zahraniční
zkušeností bylo vystoupení na hudebním festivalu Etno 2004, který se koná ve
švédském Falunu. Kontakt na ně jsme dostali od našich kamarádů ze švédské
kapely Blendas Traditional Jazz Band. My jsme do soutěže poslali nahrávky,
oni nás přijali a my jsme měli tuhle výbornou příležitost. Na základě této
cesty jsme vložili do písničky Thallassa švédský pokřik.
Toho jsem si taky všiml, co to tam vlastně zpíváte?
Vojta Peštuka: V překladu to znamená: „Dáme
góla dáme!“ a „Jedem Švédsko jedem!“
Kde hledáte inspiraci pro svoji
hudbu a jakým směrem se snažíte jít?
Vojta Pospíšil: To je těžké. Tím, že je nás tak
málo, tak máme blízko spíš k východoevropským cimbálovkám. Tím, že ale
máme dva dechy, máme zvukově blízko ke klezmerským dechovým orchestrům.
Myslím, že hledáme kompromis mezi těmito dvěma pozicemi. Rozhodně ale trváme
na zachování klezmerské myšlenky v hudbě (zdobení, fráze), a to je věc,
kde se chceme zlepšovat. Už neposloucháme revivalové kapely, ale sháníme
původní nahrávky a z těch se snažíme učit. A k té inspiraci,
nedávno v Praze hrál David Krakauer se Socaledem a my jsme na tom byli.
To je náš vzor, on se třeba taky učil ze starých nahrávek (Krakauer ovšem vychází právě až
z americké fáze vývoje klezmeru, Brandweina, Tarase, Beckermana a
amerického jazzu, pro nás osobně je to ta nejprogresivnější podoba amerického
klezmeru, pozn. ps).
Vojta Peštuka: No, já jsem už v další fázi,
já už klezmer neposlouchám, já už ho jenom hraju. A navíc, kytary na
klezmerových nahrávkách nejsou, a když jsou, tak se to nedá poslouchat a tak
si hledám vlastní cestu (vždyť jsme z Moravy a ke klezmeru máme
geograficky blízko).
Bohuš Stoklasa: Já klezmer vnímám v kontextu
moravské lidové hudby a proto je mi nejbližší autentický klezmer.
Mirek Ondra: Já čerpám inspiraci v dobrém
jídle, pití a ženách. To je moje inspirace.
Jana Dosedělová: Já beru inspiraci ke klezmeru ve
Vojtovi, který mi pořád něco přikazuje, nařizuje a poroučí.
Luboš Kotek, Martina
Vohralíková
ŠUMAŘ NA
STŘEŠE – MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO
Jeden z
nejslavnějších muzikálů světové divadelní historie – Šumař na střeše (originální název Fiedler on the Roof, někdy také uváděný pod názvem Anatěvka) uvedlo v premiéře 6.
května 2006 Městské divadlo Brno na své Hudební scéně.
Hra Šumař na střeše vznikla volným
zpracováním povídkové knihy Tovje vdává dcery Šoloma Alejchema. Jedná
se pravděpodobně o nejslavnější knihu tohoto klasika jidiš literatury –
vlastním jménem Šoloma Nochunoviče Rabinoviče (1859, Perejslav, Ukrajina –
1916, New York). U nás jsou známé ještě jeho prózy Uličník Motl a Smolař
Menachem Mendl. Námět představení zpracoval Joseph Stein, hudbu Jerry
Stein a texty písní napsal Jerry Bock. Ti získali uznání už u své druhé
spolupráce Fiorello!, když byli za
tuto hru oceněni Pulitzerovou cenou. Mezi další známá díla, která vznikla
díky jejich spolupráci lze upozornit na muzikály She loves me a Tenderlion.
Šumař se stal ale asi jejich dílem nejznámějším. Premiéra muzikálu se konala
v New Yorku roku 1964. Zajímavé je, že název muzikálu není odvozen od knihy Tovje vdává dcery Šoloma Alejchema,
ale z obrazu Marka Chagalla Zelený
houslista (1918). Ústřední postavou tohoto plátna je houslista
balancující se na střechách domů. Tento obraz podle autorů tak vystihoval
dílo, že autoři tento název použili.Muzikál vypráví příběh obyvatel malé
ruské vesničky Anatěvky, kde se podle tradice rodiče společně s dohazovačkou
snaží najít vhodné ženichy svým dcerám, které si však najdou muže svých srdcí
samy. Příběh nabízí řadu témat k zamyšlení, neboť jde o silný příběh o
prostém člověku, který je situován do období velkých pogromů předrevolučního
Ruska počátku 20. století. Příběh je znám i ze stejnojmenného filmu
Normana Jewisona (1971)a i několika inscenacím v Čechách a na
Moravě.Brněnská premiera se stala v pořadí již jedenáctou a už druhou
brněnskou. První česká premiéra proběhlav roce 1968 v Tylově divadle v Praze.
Jako významné bych uvedl ještě oceňovanou mosteckou verzi Radka Baláže,
Gombárovu zlínskou a asi nejznámější pražského Divadla na Fidlovačce.Městské
divadlo využilo básnicky hodnotný překlad Pavla Šruta. Režie se ujal německý režisér českého původu Pavel
Fieber, který v MdB již úspěšně uvedl Veselou vdovu, Netopýra a Kabaret.
Fieber je ve své osobité a osobní vizi Šumaře současně také autorem úpravy a
scénického designu. Hudebně vstoupili do inscenace svým nastudováním dirigenti
Jiří Petrdlík a Karel Cón. Kostýmy vytvořila Andrea Kučerová. Celá inscenace ovšem
působí spíše rozpačitým dojmem, zejména výkon Ladislava Koláře (asi by
bylo dobré vidět i alternaci Zdenka Junáka, jeho výkon v opavské
inscenaci Maryši v roli Vávry považujeme za excelentní - pozn. ps) v roli Tovjeho nepůsobil přesvědčivě. Jeho
pojetí Tovjeho je dost upjaté a spíše operní. Zdá se mi, že i hudební aranžmá
působí dost často dechovkově (a je to
vždy úplně na škodu, klezmer je přece taky dechovka,ne? - pozn. ps) , ,
někdy se mi zdálo, že nejsem na Šumaři, ale na představení americké
středoškolské kapely. Pokud jste dosud Šumaře neviděli nebo pokud již tuto
hru znáte a chcete se pouze pobavit, rozhodně doporučuji navštívit. Pokud vám
jde však o detaily, nebo chcete slyšet zajímavý klezmer (ovšem Šumař se má ke klezmeru asi jako Tabor uchodit v něbo
k cikanské hudbě, jde o stylizaci, v tomto případě americko-zábavn
í- pozn. ps), svoji návštěvu si rozmyslete.
Režie: Pavel Fieber. Hrají: Zdeněk
Junák/Ladislav Kolář, Zdena Herfortová/Miroslava Kolářová, Jana Musilová/Eva
Jedličková, Radka Coufalová-Vidláková/Ivana Vaňková, Evelína Jirková/Mária
Lalková a další.
Premiéra: 6. května 2006, 19:30
Luboš Kotek
LIEDER UND TÄNZE
AUS OSTEUROPA
Nový
přírůstek české klezmerové scény Tumbajka (kontakty L. Eichlerová: ladka.eichlerova@seznam.cz, 491541607,
728675429) nepochází z Prahy, odkud známe většinu zástupců zatím malé české
větve žánru, ale ze západu Čech, případně Bavorska, kde Václav Eichler
z Chebu (dechy: klarinet, saxofon, tarogato, fagot) a Viktor
Ehlscheidt, pocházející ze Sibiře (akordeon), instrumentální gró souboru,
působí jako učitelé na hudební škole v Tischenreuthu, duo doplńuje herečka
chebského divadla Radka Urbanová jako zpěvačka.
Zatím
jsme soubor koncertně neslyšeli, ačkoliv působí už tři roky (na živo je ovšem
zatím k slyšení právě jen na české a německé straně okolí Chebu),
vycházíme proto pouze z nahrávky Lieder
und Tänze aus Osteuropa (vlastní náklad bez vročení). Repertoárově se
pohybuje v melodiích, jež známe od jiných souborů podobného zaměření“
pokud jde tedy o židovskou písňovou součást, tak nechybí Choson kale mazeltov (opravdu takto zpíváno), Warschawského
standard Oifn pripitchik, Tumbalaiku a píseň Ein Ball bei Heimann Lewi (za níž se
děkuje Jitce Chmelíkové z chebského archivu, byla nalezena tam?).
Samozřejmě, že nechybí východoevropské taneční melodie ukrajinského (takže po
jedné kolomyjce a skočné) a rumunského původu, stejně tak (v souboru máme
přeci Rusa) i dvě ruské odrhovačky, Stanoček
a Miša, ty považujeme za největší
devizu, neznáme je ani z repertoáru Alyka Kopyta, škoda. Že je nezpívá
drsný hospodský chlapácký zpěv, tím by získaly větší autencitu.
Pokud
jde o žánrové zařazení, snad nebude od věci Tumbalajku zařadit
k šramlovitějšímu pojetí, typu Pozy, ovšem oba muzikanti nejsou žádní
pouliční samorosti (třebaže v harmonikářském projevu slyšíme ulici
docela dobře), ale vzdělaní hudebníci (ale živelnost pojetí ani na chvíli
nepřipomene akademický chlad), schopní pochopit duch žánru. Mírnější výhrady
by zatím asi byly k výkonu zpěvačky, není tak suverénní (trošku sušší
výraz též) jako její kolegové, i když samozřejmě slyšíme, že tyhle písně ji
sedí (ale víc ty v ruštině a rumunštině než v jidiš).(ps, 21. 3.
2006)
Dost
dlouhou dobu to vypadalo, že v Polsku je klezmer spojen spíše
s kapelami typu Kroke než s folklorním pojetím, které by vhledem
k obrovskému rozmachu polské folklorní (v Polsku ovšem nazývané
folkovou, v anglosaském významu) scény posluchač očekával. Po vydání
debutu Transkapely Sounds & Shadows
(Konador 2005) tu máme nahrávku
velmi věrohodně snažící se o dobový zvuk
karpatských cimbálovek nejen z Polska, ale i Rumunska,
Zakarpatska a vůbec všech etnografických oblastí Karpat, kde žilo mimo jiné i
židovské obyvatelstvo. Hudba je samozřejmě těžko odlišitelná od folkloru
jiných zde žijích národů, s výjimkou muzikálového Belz A.
Olschanetzkého, přesto můžeme říci, že nahrávka ve všech ohledech představuje
kvalitní standard, jaký známe např. od maďarských Muzsikás či Okros, tj.
stále životnou čistě instrumentální lidovou hudbu, taneční duch a pěkné
hráčské výkony.
Příznivcům
polské scény asi nemusíme představovat Chudobu, právě ta se ujala
hudebního doprovodu k desce Sing with Us in Yiddish, nad níž
převzala záštitu šansoniérka Bente Kahan (tylkomuzyka 2005). Jedná se o
víceméně výsledek výuky jidiš pomocí zpěvu lidových, pololidových či
populárních písní. Většinou obdobné projekty za moc nestojí, trpívají
školskými manýrami, muzika nešlape, zpěv bývá hodně neodvázaný. Naštěstí
můžeme říci, že dětští zpěváčci v čele s Vojou Kahan
Greichgewicht jsou bezprostřední, k čemuž jim dopomáhá folkový šraml
Chudoby i zpěv zkušené B. kahan ve sboru, výběr písniček je poměrně očekávaný
(samozřejmě Tumbalajka, Papirosn, Ale brider…), ale tento projekt není stavěn
jako muzikologicky objevný, ale jako s chutí zaspívaná kolekce známých
jidiš perel. Obě alba seženete v Pohodlí v Benediktské
v Praze, www.pohodli.com.
Pavel
Straka (22. 2. 2006)
HACHUCPA - 17. 12. 2005
Soubor
HaChucpa byl založen roku
Soubor HaChucpa hrál ve složení: Wolf Spitzbardt (zpěv, scénická četba,pedagog JAMU), Vít Mareček (klavír, zpěv, absolvent
brněnské konzervatoře v oboru dirigování), Lubor Pokluda (klarinet, absolvent JAMU), Petr Kadera (hoboj, student brněnské konzervatoře), Jitka Břízová (housle, studentka
brněnské konzervatoře), Rostislav
Beneš (akordeon, absolvent Konzervatoře v Pardubicích a hudebního
managementu na JAMU), Stanislav Beneš
(violoncello, absolvent Konzervatoře Brno), Adéla Kratochvílová a Luboš
Sůva – zpěv, Daniel Volný a Lukáš Matěj se zúčastnili čtení
textů.
Nejdůležitějším prvkem večera byl bezesporu
klezmer, v druhé části pořadu zcela zatlačil čtení židovských textů do
pozadí a diváci si tak mohli vychutnávat zejména hudbu. Večer zaznělo asi 20
skladeb, z nichž většina je posluchačům klezmeru jistě známá (některé
jsou hrány i českými interprety – Klezmerim, Mišpacha, Létající Rabín, Klec).
Skladby byly zahrány poměrně
komorně, a vytvořily tak příjemnou atmosféru.
Při srovnání například skladby Elimelech, která se stala jakousi hymnou Klece, nebo písně Kdybych já byl Rothschild, jíž zase
proslavil Létající Rabín (ovšem česká
verze If I Were a Rich Man z klezmerem pouze koketujícího Šumaře na
střeše je známa už z dávné interpretace Rudolfa Pellara – pozn ps),
s projevem HaChucpy je dobře patrný rozdíl. HaChucpa je mnohem více
“věrná“ středoevropské tradici hraní folkloru v komorním či divadelním
skoro vážnohudebním prostředí ,
nenajdeme zde jazzový prvek ani taneční rozc(j)uchanost (jenže klezmer je právě hudbou k svatebnímu veselí – pozn. ps).
A to mi možná trošku chybí. Provedení bylo dobré, kapela následovala
uměleckého vedoucího Spitzbardta s velkým zaujetím a nasazením a přes některá
klopýtnutí předvedla úctyhodný výkon.
Pro doplnění ještě poznamenám, že HaChucpa po
koncertu prodávala své CD החצפה, které se náplní částečně odlišuje od obsahu koncertu a zdá
se mi povedené. Na závěr ještě upozornění - soubor HaChucpa přestěhoval svoje
stránky na adresu www.hachucpa.jazzparty.cz.
Luboš
Kotek (3. 1. 2006)
Poznámka:
Debutové album je určené spíše
konzervativnímu městskému publiku vychovanému klasickou hudbou (řekněme
v českém konzervatoristickém pojetí), takže folklor, jazz ani kabaret tu
své otisky nezanechal, přestože repertoár je jak lidový (několik klasických
tanečních melodií z repertoáru Schwarze, Kandela, Tarase a Brandweina,
klasických jidiš písní, případně z folkloristického úsilí Alpertova) a
ohlasový (Warschawski, Gebirtig, Sternheim), tak muzikálový (Olschanetsky) a
protifašistický z vilniuského ghetta (Brudno, Glik). Je věrné tedy
středoevropské tradici, jak slýcháme u řady souborů zvláště rakouské školy, u
nás třeba v přistupu Chorey Bohemiky k české lidové písni. Věříme,
že častějším hraním, zvláště po hospodách, HaChucpa trochu zesyroví, ostatně
podobně znějící repertoár pražské Činny slýcháme především právě tam.
V začátcích také zněl trochu akademicky (ne, že bychom to považovali za
chybu, jen konstatuje fakt) , dnes je však přece jenom vyhranější. (ps)
MOISHE´S BAGEL –
STARÁ PEKÁRNA – 3. 11. 2005
Ta
byla založena v roce
V úvodní písni (Lev’s
freilachs) jejich hudba zněla dost klasicky žánrově – byla tedy plná
energie typického ruského klezmeru,
v dalších písničkách se však jejich projev změnil a zaměřil se na improvizace
každého z hráčů (což ovšem nebylo na závadu). Jednotlivé skladby byly poměrně
dlouhé, plné sól a improvizací, které si při poslechu jejich CD (vydali zatím
pouze jedno – „Don’t spare a horses“)
nevychutnáte, protože na něm jich není zdaleka tolik. Při hře
z hudebníků čišela radost a bylo potěšením pozorovat jejich hru, která
je evidentně bavila. To se projevilo třeba v tradiční melodii Galitzyaner Tanz, které vtiskly
jazzovým pojetím nový rozměr.
Většinu ze skladeb repertoáru
aranžoval klavírista a průvodce večerem Phil Alexander, který mezi písněmi
bavil diváky v sále nenucenými vtípky.
Celkově se mi představení líbilo a
myslím, že jsem nebyl sám, protože hráči Moishe's Bagel byli třikrát
vyaplaudáni zpět na jeviště a vždy přidali další kus.
Víc informací o skupině najdete na
stránkách Moishe's Bagel: www.moishesbagel.co.uk
Na závěr bych chtěl pouze poděkovat panu Švédovi,
který festival Etno Brno pořádá. Z klezmerových skupin zde v letošním
ročníku vystoupilo ještě české uskupení Klec.
Luboš Kotek (12. 12.
2005)
Poznámka: Na koncertě jsem nebyl, vycházím
tedy z poslechu alba. Kapela má blízko k pojetí polské školy (Cracow
Klezmer Band, Di Galitzyaner Klezmorim, Jaša Lieberman Trio, Kroke, Yarehma,
ale i i finští Doina Klezmer), částečně k Brave Old World, kdy se
vychází z lidových melodí a hrají se s virtuozitou vážné hudby,
pracuje se s dynamikou, náladami apod. Skotové zachovávají
z klezmeru syrový zvuk houslí (v tom blízkost k BOW, podobně i
použití melodiky, na níž hraje Alan Bern, když ji střídá s klavírem a
akordeonem, totéž u MB)), občas inklinují k modernímu jazzu, to je
v klezmeru typičtější spíše pro Francouze či Američany než pro Brity - u
Burning Bush je více slyšitelný velký
vliv anglické tradice hraní historické hudby, u Schalom-Bakhshayesh vliv ostrovního folkloru a u She Koyokh kabaret a hospoda (a i Sukke a Budowitz, které řadíme spíše k mezinárodním seskupením,
stejně tak u houslistky S. Salomon je
nejzřetelnější příklon k folklorní rekonstrukci).(ps)
THE JEWS BROTHERS BAND – 12. 8. 2005
Nebývá zvykem, aby pořadatel psal recenze na
koncerty, které organizuje. Tím méně je obvyklé, aby hudebníci psali o
koncertech, kde spoluvystupují. Protože však od pozoruhodného vystoupení
novozélandské kapely The Jews Brothers
Band uplynulo už více jak čtrnáct dní a média mlčí (nejspíš proto, že
žádná nebyla pozvána), obě zvyklosti nyní poruším.
Začalo to někdy v červnu, kdy mi napsal jistý
Hershal Herscher, že jeho skupina
pořádá evropské turné a že by si ráda zahrála i v Praze, a to s naší kapelou. Jak nás našel, ví Bůh (a možná
též Ari Davidov, na jehož www
stránkách jsme uvedeni jako jedna z českých
klezmer kapel). Slovo dalo slovo (mail odpověděl na mail) a ruka byla v
rukávě (koncert byl domluven).
Střih - je čtvrtek 12.8., osm hodin, a sál Slamníku
se utěšeně plní. Jews Brothers volají, že se mají půlhodinové zpoždění. Pak
se ještě čtvrt hodiny hledáme na Hradčanské: ohlásili sice, že jsou před
hospodou, ale zapomněli dodat, ža stojí na opačném chodníku. V devět konečně začínáme hrát (jak, to ať opravdu posoudí
jiní). Když skončíme, hosté ještě shánějí kladivo: perkusionista si zapomněl
klíče od kufříku s perkusemi. Po desáté konečně začínají hrát.
Když jsem před měsícem poslouchal hudební ukázky z
jejich webu, říkal jsem si: jazz,
odvaz, šraml, snad to bude dobré. Teď, když začali naživo, jsem ohromen a
lituji, že jsem jejich “promo” nesvěřil profesionálovi, který by je dostal na
věhlasnější pódia než je to slamnické. Od začátku do konce byli skvělí!
Začněme s pódiovou stylizací: jak Hershal již předem
hlásil (jako poznávací znamení na letišti), zpěvačka má červené vlasy a on
sám tradiční židovský klobouk. Kromě toho si na půdiu ještě lepí pejzy.
Zpěvačka nám zase prozradila, že elegantní flitry na ramenou její blůzy
vznikly z nutnosti zakrýt následky malování stropu. Basista, perkusionista a
mandolinista vypadají celkem civilně a novozélandsky až na zančně
nestandardní grimasy a občasný kankánový výkop posledně jmenovaného.
Z toho, co jsem zatím napsal, je asi již tušit, že
JB nejsou běžnou klezmerovou kapelou. I když semtam hrají zjazzované židovské
standardy (Bei Mir
Bist du Shein, Grine Kuzene atd), jejich záběr je mnohem širší – od
muzikálu (Alabama song, což je však spíše kabaretní píseň, pozn. PS.),
přes spirituál (Go Down Moses), vlastní vyznání (Too much talent,
My Yiddish
Swing), folk-židovského všedního dne (Dunkin Bagels)
až po píseň Hoboes
s tématem židovství tak vzdáleným jako tuláci jezdící na střechách vlaků
(uznejte sami, ty si s pejzy představíte těžko).
Co se týče zvuku kapely, jeho rozmanitost je
obdobná: frontmanka Linn Lorkin je vzácnou kombinací Opravdové Umělkyně
(vydala několik autorských CD), komičky a potrhlého diblíka, vše v přesně
správném poměru. Kapelník a harmonikář (a její životní partner) Hershal ji citlivě
doprovází, přesto, jak již asi vyplývá z přechozího textu, rozhodně není
nevýrazný. Mandolinista a občasný banjista Nigel Gavin se blýskne tu
bustrovým sólem, tu death-metalovým vokálem (“We must have whiskey or we
must die” v Alabama song). Saxo/perkusionista John (příjmení neznám, je v
JB nový) spolu s basistou Peterem Scottem hravě obstarávají skvěle šlapající
rytmiku, byť se Johnovo nádobíčko vejde do výše zmíněného kufříku. Perfektní
zvládnutí nástrojů je samozřejmostí, nejdůležitější je ale obrovská energie,
vtip a nadhled, doprovázející celé vystoupení.
Pro ty, kteří by se snad divili, co taková kapela
dělá na klezmerových stránkách,
dodávám, že potřebná jidiškajt je přítomna ve více než dostatečné míře.
Pěkné setkání to bylo.
The Jews Brothers Band,
12. 8. 2005 – restaurace Na Slamníku
Martin Šmíd (4. 9. 2005)
Francouzská jidiš a klezmerová
scéna není příliš v Česku známá, ačkoliv tamější židovská komunita patří
k nejsilnějším nejen v Evropě. Je to překvapivé, protože nahrávky Bena
Zimeta (šansonové pojetí), Mosheho Leisra (ještě větší šanson), Talily
a skupiny Kol Aviv (i ti by se vešli do stejného ranku), skupin Azoy
a Zakarya (obě spojeny se jménem akordeonisty Ywese Weyha,
první spojuje klezmer s francouzskou sofistikovanou podobou jazzu, druhá
směřuje k avangardním hudebním proudům) či Odessa Klezmer Orkesty se
u nás dají celkem snadno pořídit a často vznikaly už v 70. letech (Kol
Aviv, Ben Zimet). Jedna z nejzajímavějších francouzských kapel vůbec, Bratsch,
jež vloni vystoupila na pražském romském festivalu Khamoro, rovněž hrajícící
již od 70. let, interpretuje nejen cikánské, ale i arménské, řecké ruské a
židovské písně. Podobným směrem se vydali Les Yeux Noirs (ti natočili
již 5 alb).
Nejnovějším přírůstkem
jsou pak Glik (dříve vystupující
pod etiketou Dovids Klezmer Orkester, kteří v roce 2004
připravili album, v němž se vyskytují obě podoby jména (album vydala
firma Sergent Major, sergentmajor@wanadoo.fr).
Sestava housle (Guillaume Schilling), klarinet (Vincent Périer),
kontrabas (Sylvestr Genniaux), trombon (Pierre-Alexis Lavergne)
a cimbál, bouzouki se zpěvem (vše v jedné osobě David Lefebvre)
se rozhodla pro linii folklorně říznější (možná v nasazení rockové,
ovšem nikoliv v instumentaci), jakou jsme slýchali v raných fázích
Kapelye, Brave Old World a hlavně u našeho Trombeniku. Volba repertoáru se
vedle obligátních instrumentálních standardů (Sadegerer Khusidl, Vi
bistu geven far di prohibition?, Sirba
Matey Matey, Rumeynishe Doina etc.) nedrží známých jidiš písní, ale
přesně naopak: nezpívají ani jeden očekávaný hit (pokud se za něj nedá
považovat bavičcká svita Der Badkhn), nejsou nám ovšem známé zdroje,
kde skladby Oy, Meylekh, Korev Yom, Tsebayt zhe mir, Pot purim a Vio, vio objevili, pokud se nejedná
o vlastní textařské umění (což se nám zdá málo pravděpodobné, protože jejich
folklorní přirozenost z nich vyřazuje velmi přesvědčivě). Instrumentální
přirozenou a tancechtivou složku zvýrazňuje muzikantský zpěv rozené
nešlechtěné barvy s jistou ironií ve hlase, ta vůbec nechybí projevu
celé kapely.
Kontakty: David
Lefebvre: 0471484059, dovidsko@voila.fr,
Pierre-Alexis Lavergne: 0676995709, http://www.glik.fr/
Pavel
Straka (22. 2. 2005)
Firma Johna Zorna Tzadik
vydala sólové album už kdekomu, rok 2004 se stal debutním i pro dlouholetého
bubeníka Babkas, Hasidic New Wave, Frank London´s Klezmer Brass Allstars,
Mazeltones a dalších souborů jazzové a klezmerové scény Aarona Alexandera.
Pokud bychom desku Midrash
Mish Mosh charakterizovali stručně, nebylo by od věci říci, že Alexander
pozval své spoluhráče z Babkas (Shepik), Hasidic New Wave (London, Wall,
Ephron) a Londonovy dechovky (kromě Londona Shepherd a Hasselbring) a podobně
vytíženého kolegu bubeníka Michaela Sarina a sound těchto kapel otiskl do
svých klezmerově-jazzových kompozic. Třeskuté dechy tu klezmerově a balkánsky
šlapou do tance, odbočují ovšem do téměř free i klasicky jazzových kompozic,
ale hlavní směr je veden tím, co známe od Londonovy úderky.Neznalý by možná
všechny skladby považoval za pouze modernizované židovské standardy, tak zní
muzikantsky suverénně a i jejich názvy vtipně v jidiš variují tituly
klezmererového repertoáru (Peep Nokh a Mol, Kleyzmish Moshpit, Khosn
Kalleh Haskalah).Krátkou noticku uzavíráme vyjádřením velké spokojenosti.
Pavel
Straka (4. 1. 2005)
V českých zemích pojem moderní klezmer splývá s Klezmatics,
celkem často v Praze vystupují a jejich nahrávky se tu distribuují.
Myslíme si, že mainstreamový zvuk v duchu hlavních proudů rocku a popu
kapelu upozaďuje i vedle dalších projektů členů kapely – dnes asi nejvíce
Londonovy dechovky, která navíc nahrává jak pominutá, což se dnes moc o
Sklambergově partě říci nedá.
Je proto škoda, že český
posluchač příliš nezná projekty Davida Krakauera (ten mimochodem
s Klezmatics hrával – v první polovině 90. let s nimi natočil
alba Rhytm + jews a Jews with horn), nejen Klezmer Madness (prvně
tak nazval desku svého David Krakaur Tria, pak kapelu, s níž
natočil jedno albu pro Tzadik a tři pro Label Bleu) ale i spolupráci
s šikovnou houslistkou Sophií Solomon (nejen folklorní partie na Hiphopkhasene,
ale i účast v dost divoce folklorizujích She Koyakh) a
multiklávesově-počítačovým instrumentalistou (zvládajícím však i tradiční akordeon)
Socalled (CD Hiphopkhasene pro Piranhu), na nichž slyšíme
kombinace moderního experimentálního jazzu (v nejširším slova smyslu – tedy
až k hip hopu) s excelentní klarinetovou jízdou Krakauera.
Posledním jeho projektem
se stalo CD Music from the Winery: Klezmer Sundays at Tonic (Tzadik
2004), což není nic jiného než záznamy klezmerových koncertů (1999 – 2002)
z newyorského klubu Tonic, jejichž dramaturgem byl právě Krakauer.
Samozřejmě, že prostor dostal i on sám, ale hraje pouze v pěti snímcích
(přičemž v pátém u Pharaoh´s Daughter pouze hostuje), zbylých osm
představuje interprety – alespoň to předpokládám – ještě méně u nás známé
(rozhodně koncertně, pouze jediní – a to italští Meshuge Klezmer Band - měli
hrát v roce 2001 na 9 branách ), přesto velmi zajímavé.
Z širšího
klezmerového zaměření vybočují pouze Pharaoh´s Daughter. Ti se pod
vedením zpěvačky Basyy Schechte věnují hudbě marocko-židovské (snímky West
African Niggun s hostujícím Krakauerem a Confession už bez
něj), ovšem ne v rigidním syrovém tvaru, ale změkčují ji baskytarou a
jemnou elektrickou kytarou do podob bližším třeba právě Klezmatics, ačkoliv
je nám známo, že srovnání je tu pro žánrovou vzdálenost hodně ošemetné.
Zbylých
sedm ne-Krakauerových kapel se pohybuje v rozmezí folklor až tvrdší
rock, což samozřejmě dnes není nic překvapivého. Nejvíce známých jmen
objevíme u dámských all stars Mikveh, u nichž se sešla houslistka Alicia
Svigals, trumpetistka Susan Hoffmann Watts (nahradila
klarinetistku Margot Leverett, tu jsme mohli slyšet ještě na debutovém
eponymním albu z roku 2001 u Traditional Crossroads, na anotovaném albu
ji slyšíme v triu ve snímku Tayere Odessa, klezmerové klasice
s hezkým a typickým klarinetovým Leverettiným solem), akordeonistka
Lauren Brody, zpěvačka Adriana
Cooper a basistka Debbie
Kennedy. Dámy hrají pěkně divoce i na živo, folkloru se drží bez nějakých
odboček a představují dnes jeden z vrcholů žánru.
Z folklorních
kořenů vycházejí i další, ale posouvají je více či méně ke kabaretním
divočinám – Metropolitan Klezmer pod vedením harmonikáře Ismaila
Butery (spolupracuje i s houslistou Yalem Stromem) fučí do dechů s nadhledem i jako o
život, do crazy ladění Charm City Klezmer jako jediní zpívají a Klezminors
směřují k jazzu, kde už jsou jednoznačně doma Meshuge Klezmer
Band (a v blues pak The Sway Machinery). Škoda, že neznáme
celá alba (kromě Meshuge – viz Dreidel, Mondopop 1999) v tomto
odstavci zmíněných kapel, jednotlivé snímky opravdu znějí pestře a vyzývavě.
Nakonec
se opět dostávame ke Krakauerovi s poznáním, že proměnlivost jeho
sestav se nemění jen od desky k desce, ale i koncert od koncertu (je to
tak, že kdo má čas hraje, nebo hledá ideálnější a ideálnější partnery?),
hlavní je jednoznačně rozpoznatelný tón jeho nástrojů a švih provedení,
v nahrávkách se Soccaledem (plus S. Solomon, u níž tu
oceňujeme, že si našla i jinou parketu než neskutečně nezajímavé Oi va voi,
jejichž popově dusající CD Laughter Trough Tears považujeme za opravdu
velké nic, jeho doteky s klezmerem se nám zdají víc než povrchní) pak
schopnost podřídit se spoluhráčům, kteří nejsou rozhodně jen obyčejnými
doprovazeči.
Pavel
Straka (5. 12. 2004)
Dlouho to vypadalo, že se
v Čechách klezmeru v nejzákladnějším slova smyslu navzdory
proklamacím moc dařit nebude (co si budeme povídat, Klec hraje bigbeat - i
když rockový nápřah také Trombeniku často nechybí - Pražští Klezmeři spíše
představuje salonní snahu, nebereme v potaz interpretaci jidiš písní, i
když s klezmerem souvisejí), teprve u Trombenik slyšíme židovský
šraml tak, jak ho známe od The Klezmorim, Kapelye, Budapest
Klezmer Bandu či německých folkových Kasbek (což jsou pro nás asi
nejbližší styčné body, k jakým lze Pražany přiblížit). Akustický, a
přesto ryčný zvuk, opravdu taneční tempo a zpěv nepřikrášlený.
Do listopadu 2004
vystupovala kapela bez profilového alba, což se myslím podepisovalo na přeci
jenom menší popularitě Trombeniku proti ostatním konkurentům. Nyní máme
možnost slyšet vlastním nákladem vydané CD Mr. Bocher, které celkem
věrohodně reprodukuje zvuk, jaký slýcháváme na koncertech (snad jen více
drsnější by mohlo být a více dynamičtější a variabilnější v bicích, aby
jejich hra nezněla poněkud punkově): dominující klasicky klezmerovský
klarinet Josefa Vondráčka, šumařské snad ještě více pro žánr typické
housle (občas sympaticky k alpertovskému zvuku směřující) Vojtěcha
Pošmourného i dynamické banjo Radka Rýdy (na rytmiku nezapomínáme:
kontrabas Karla Bělohradského a bubny Adama Krejčíka).
Repertoárově nahrávka
kolísá mezi velmi často reprodukovanými žánrovými standardy (Tum
Balalaika, Varshaver Freeylakhs, Baym Rebin´s Sude a další) a čísly téměř
neznámými (titulní píseň Ch ´bin a Bocher slyším z desky opravdu
poprvé), celkové směřování je vedeno k alkoholově veselému charakteru
(takže nechybí Shprayz ich mir), dojáky nebo nostalgické skladby tu
nenajdeme. Pokud jde o aranžmá, tak žádná jazzová avangarda ani samoúčelné
experimenty, ale prověřené postupy, ovšem s vlastní invencí (hraje-li se
Djankoje, tak ne v otrockém provedení verze Benziona Witlera,
jako to udělali na svém debutu The Klezmatics, jimž to ovšem nikdo
nevyčítá), za níž je vesměs odpovědný šéf kapely Josef von Dráček (vtípek
s příjmením, který rozluští každý).
Co říci závěrem? Snad:
Konečně má Praha klezmerovou kapelu v nejvlastnějším slova smyslu.
Pavel
Straka (10. 11. 2004)
Bratislavský soubor Preßburger Klezmer Band až do
letošního roku posluchač vnímal ze dvou víceméně nestandardních nahrávek –
demosnímku z roku 2000 (eponymní název) a živého alba Lajv,
pořízeného o dva roky později. Teprve letopočet 2004 můžeme vnímat jako
regulérní ve smyslu prezentace nejkvalitnější studiovou prací. Kapela
připravila hned dvě CD, a to Ot azoy! (Millenium 2004) a Shalom,
yiddish song (Pavian 2004).
První se objevilo Ot azoy,
fakticky otisk koncertního programu Bratislavanů ještě ve staré sestavě,
zpěvačku Lindu Ballovou a violinistu Daniela Alexandera totiž
vystřídala vokalistka Marta Potančáková a akordeonistka Snežana
Jovič.. Podrobněji by album měl rozebrat náš spolupracovník Michal
„Faker“ Šmíd, přesto z naší strany několik poznámek.
Na první poslech si hned všimneme,
že slovenští klezmorim neskutečně vyzráli, hrají s muzikantskou
bravurou, aranžmá se rozhodně nedají popsat jako stereotypní. Pokud jde o
žánrové zasazení (protože víme, že klezmer sám o sobě není úzkou kategorií),
mluvme o kultivovaném psychedelizujícím náběhu, v našich krajích asi
nejznámějším v pojetí některých snímků Klezmatics či Kroke, ale
reprezentantů tohoto směru je více – Zornovým Tzadikem vydávání Davka a
Pharaoh´s Daughter či třeba francouzší Azoy. Proto nečekejme folklorní
šrumec, šantánový revival, tvrdý jazz, vinárenskou tradici ani šansonovou
syrovost, i když to neznamená, že by některá z těchto pojetí
z kapelového soundu občas nezazněla, tvař je tato: náladová a aranžerská
zvukomalebnost. Repertoár stojí tak napůl mezi těmi nej top židovskými hity
(Pirazshnikovu verzi Tumbalajky hrají hned dvakrát, jednu ve slovenské
, dost věrné, parafrázi, ta se mi zdá poněkud nadbytečná, třebaže je označena
jako bonus), kde vedle zmíněného evergreenu slyšíme I. Mangerem otextovanou Oyfn
veg či lidové popěvky Hamentashn (většinou označovaný za Homentaschn)
a titulní Ot azoy neyt a shnayder, skutečnými klezmer melodiemi (tj.
svatebními instrumentálkami), méně často nahrávanou písní Bay dem shtetl
shteyt a shtibl a nežidovským tradicionálem Ajde Jano.
Druhá deska, Shalom,
byla sice nahrána také Prešpurčany, ale hlavní osobou na ní je polský herec a
šansoniér André (Hűbner - ) Ochodlo, důvěrně známý
z několika vystoupení i českým posluchačům. Ten muzikanty oslovil, že by
chtěl, aby s ním natočili album. Najdeme na něm Ochodlův běžný
repertoár, jak ho nazpíval na jiné své album Shalom (Hestia 1997) či
v menší míře na Yiddish songs (Sound-Pol 1994). Jedná se o jidiš
standardy jako Papirosn, Belz, Lomir zikh iberbetn a hlavně A lid
fun sholem (bez něj si opravdu Ochodla nelze představit) a nové písně
s hudbou Evy Kornecké na texty Gebertigovy (Tsu may gelibter,
Mayn kholem, Blay gezunt mir, Kroke) a Sutskeverovy (Shpiltsayg),
zaranžované ovšem víceméně do typického klezmerového zvuku ( s výjimkou Zol
zayn, kde pouhý, téměř jazzový kontrabas podkresluje zpěvákův hlas,
krásná ukázka toho, že v jednoduchosti je krása). Ochodlo zpívá hodně
prožívaně, hraje si s jednotlivými slovy (u pomalých písniček, ty
převažují), často romantizuje až za hranici (např. nostalgický Warshavského Oyfn
pripetshik ), nebojí se ani narcisismu, je na něm zkrátka vidět, že je
v prvé řadě divadelník. Nevidíme to ani jako pozitivum ani jako
negativum. Je však faktem, že v jidiš repertoáru je častější pojetí
kabaretního šansonu: humor, sarkastická ironie a brutální komika, i když ani
linie sentimentální (reprezentovaná Jidiše mame, jíž tu tentokrát
nenajdeme) není zcela menšinová (tragický tón holokaustem inspirovaných písní
je pak další variantou).
Preßburger Klezmer Band hraje
stylově, podtrhuje náladu jednotlivých písniček, dokáže zahrát i ty
nejsmutnější polohy, dobové Olshaneckého tango Ikh hoch dikh tsufil lib,
stejně tak veselé odrhovačky A glezele mashke a Lomir zikh iberbetn
(zvláště ta první alkoholická s názvem o sklenici vodky potěší) a
satirické, téměř čardášově gradující Az der rebe zingt. Pět ódy na
kvality všech zúčastněných hudebníků mi připadá až podlézavé, ale
instrumentální složce se opravdu nedá nic vytknout.
Dojdeme-li ke shrnutí,
musíme dojít k výroku, že tihle Slováci postavili interpretaci klezmeru
a židovských písní na bývalém území Československa hodně vysoko.
Pavel
Straka (15. září 2004)
Nelze
neučinit pár poznámek k několika částem tohoto každoročně (neobsáhnutelně)
rozsáhlého projektu. Začnu loňským rokem. Jednoho dne se tu objevili tři muži
a podali dvouhodinovou přednášku s hrami a zpěvy, ilustující počátky
fenoménu zvaného jazz ze strany významného kontributora, tj. židovské hudební
tradice. Lze říci, že bez této složky by výsledek nikdy nebyl tak chutný a
šťavnatý, byl-li by vůbec. Členové newyorské Kapelye byli na samém
počátku klezmerského revivalu v 80. letech minulého století (ale na
tom úplném stáli v polovině 70. Klezmorim, teprve na přelomu
Další loňskou událostí
bylo vystoupení Jerusalem Lyric Tria, do jisté míry průkopnické
formace, která odkrývá velmi pozoruhodné vrstvy. Například Schulhoffa a další
nelehké kousky nám smělí Izraelci přijeli zahrát! Nutno konstatovat, že o
kvalitách jeruzalémských lyriků tady asi nikdo neví (nebo to např. hudební
publicisté dobře skrývají), fenomenální sopranistku Amálii Jishak si
na jednu svoji premiéru vybral nějaký Bernstein.
Vloni i letos tady byl
nějaký Šlomo Bar. Není to nějaká hospoda U Šlojma, jak by se někteří
zdejší hudební průmyslníci mohli domnívat. Nejde ani ani o název hudební
formace, jak si leckteří pseudoznalci myslí. Jde o člověka, který začal hrát
tzv. world music dávno předtím, než nějaké takováto termíny začaly vznikat.
Stát se to mohlo snad jenom v Izraeli, kde se setkali lidé z mnoha
koutů celého světa se svými různými hudebními a životními zkušenostmi V roce
1977 Šlomo založil kapelu Habrere Hativeet (č. Přírodní výběr). První
album vydal roku 1979, poslední (desáté, dokonce dvojalbum) roku 2003. Vloni
šedesátiletý mystik ještě kromě koncertu přednášel o kabale a rytmech. Nevím
o tom, že by někdo někdy něco takového zde …a média se přiklonila
k tomu, že v této pro někoho hermetické tradici budou pokračovat.
Co říci ke koncertům? Po
tom loňském, hlavně ze strany publika trochu vlažnějším, připravilo letos
počasí Šlomovi doslova studenou sprchu. Nicméně mohl Šlomo ke konci koncertu
konstatovat, že jsme zvítězili nad počasím: Prahu si zamiloval a Praha,
zastoupená snad především studenty židovského gymnázia, si zamiloval jeho.
Z hlediska délky
kompozic můžeme poznamenat, že jde o příznačně židovské reflektování času:
rozsáhlé blízkovýchodní hudební motivy jsou vypointovány v evropsky
„přijatelném“časovém rozměru. Ale v pozadí je všeho slyšíme mystické
Maroko.„Tam jezdil Jimi Hendrix a Bob Marley, poslouchali tam pouliční
muzikanty – a věděli proč,“ upřesňoval s úsměvem Marokánec Šlomo. Kouzlo
Šlomovy muziky spočívá v přesvědčivosti a kráse. Kouzelná kombinace,
oslava mystiky! Mystiky nemystické, jak by se dalo havlovsky paradoxně
glosovat. Například píseň Eclejnu be-kfar Todra (o slavnosti uvedení
pětiletého chlapce do studia) se stává středozemním hitem. Jedno ze Šlomových
tajemství zřejmě spočívá ve zhudebňovaných básních (některé až ze
Zajímavé extempore se
odehrálo v Biu Illusion. Klezmer Yale Strom tam promítl filmové
filmové dokumenty o historii i současnosti Birobidžanu (Le Chajim, comrade
Stalin) a tříšť dojmů více či méně souvisejících s židovským
hudebním festivalem v Krakově (Klezmer v Rybné ulicí). Po
projekci pak tento živel povídal o filmování, reagoval na dotazy, hrál na
housle a zpíval a nebyl k zastavení.
Páteční večer byl trochu
dramaturgicky nevyrovnaný. Čtyři interpreti židovské muziky mohou znamenat
nebezpečí čtyř Rebe Elimejlů za jeden večer, něco na tento způsob se bohužel
více či méně dělo. Naštěstí do toho vpadli Cikáni. Bengas jsou
zřetelně sami sebou, byť chvílemi připomínal až příliš Gypsy Kings. Zpěvákovy
andaluzské hlasové variace byly úžasné, oprávněnou pozornost pak vzbudil
(třináctiletý?) perkusista, předvedl dokonalý výkon a výrazně ovlivnil zvuk i
dynamiku projevu kapely.
Nicméně od začátku Šarbilach
skladatele Jaromíra Vogela vytvořili felliniovskou atmosféru, něco
mezi Nino Rotou a pařížskou Šestkou. Stylově téměř nezařaditelní, od promenádního
orchestru přes kabaret až mezi klezmorim, se zřetelným vlivem klasické
filmové hudby, si řekli o zařazení na samý úvod příštího ročníku: lepší
vytržení ze stávajících stereotypů si nedovedu představit!
Trombenik
je stále vyhraněnější, radost poslouchat! Rytmika je
výtečná a velmi stylová. Frontmani se chvíli rozehrávali, ale pak dokázali
rozfajrovat tančící! Otázkou budoucnosti je repertoár, asi by to chtělo se
vyhnout tzv. standardům.
Zklamáním bylo nevýrazné
vystoupení Evy Svobodové: standardní repertoár, podaný sice
s láskou, ale…Chyběl tam ten nutný vnitřní přetlak, poznamenáno tím, že
možnost hrát dává někdy jiné výsledky než nutnost a potřeba hrát. Zpěvaččina
doprovodná kapela bohužel toto tristně dokazovala – zřejmě technicky
výborné, rytmus i intonace
v pořádku, ale není jasné proč, pianistův doprovod pak zbytečný, vše
zahlcující a rozmělňující. A proto jediným lékem pro příště, kromě změny
prostředí spíše na komorní, klubové, kavárenské či vinárenské, budiž jenom
hra s kontrabasem a trombónem, když už to musí být.
Klec opět
nezklamala. O ní se dá asi s neskrývaným potěšením říci, že jde o krásně
drzou kapelu, vyzařující energii poháněnou tradicí. Jedná se o představitele
oné – mnohé snad i iritující – nezbytné složky tradic, totiž darebáckého a
uličnického uchopení svatosvatých tradic a jejich veselá, posměšná, ironická
a kacířská elektrizující transformace. Tím dochází ke znovuposvěcení
tradovaného, neboť slyšené je s potěšením jedněch a k potěšení
druhých šířeno dále.Texty leadra Klece Martina Šmída jsou tak
samozřejmé, že mu jdou z úst jak med, píše lehce a vtipně.
Klezmatics
přijeli ve vší skromnosti a předali posluchačům úchvatný
koncert. K němu bych měl dvě poznámky. Ta první: americká zpěvačka Holly
Near napsal písničku I Ain´t Afraid, v níž se práví : „
Nebojím se tvého Jahveho, nebojím se tvého Alláha, nebojím se tvého Ježíše,
ale bojím se, co děláš ve jménu svého boha…“ S písničky, slyšeli jsme ji
i na tomto koncertě, se stal hit, Klezmatics ho dokonce dvakrát zařadili na
své poslední album Rise up .
Ta druhá: famózní bubeník
David Licht, jeho styl vychází z dřevních dob koeexistence
dixielandu, estrádních a kabaretních a pochodových kapel, big bandů a tak
dále. V blues-rockovém kabaretním jazzbandu, který hraje klezmer (ale i
mizrachi) je jeho hra velmi nenápadná, s výraznými vyhrávkami a akcenty,
podobně jako u swingových bubeníků, a jeho pojetí času dává kapele úžasný
odpich, je přímo základní složkou Klezmatics. Zcela mě však překvapilo
bubenické sólo, precizní, vtipné, vystavěné, gradující, dynamické, brilantní,
komponované.
S použítím
materiálů Jana Schneidera zpracoval Pavel Straka (8.září 2004)
LITOMĚŘICKÝ KOŘEN –
Již po desáté se v litoměřickém letním kině konal hudební
festival Litoměřický kořen, který - když začal postupně nabírat
směr víc a víc od původně převažujícího alternativního rocku směrem
k folkloru – se nemohl vyhnout
ani klezmeru. Letos byla nabídka z tohoto hlediska pro nás nejpestřejší.
Hráli tu hned tři takto orientované kapely plus další s tímto žánrem
koketující.
Již v pátek jsme
slyšeli od 17 hodin Činnu, v jejímž repertoáru je až 15 -
20 jidiš písní (např. Diregelt, Dortn, dortn, Papier is doch vajs),
ale bohužel - dle slov zpěvákových - se tyto písně hodí spíše do komornějšího
prostředí, a proto zazněly pouze Glikovy Zog nict kein mol a Štil
di nacht, tu ovšem Činna hraje s novou původní hudbou jako Partizánku.
Snad budeme mít šanci v budoucnu poreferovat o takovém koncertě, kde budou
převažovat právě takové, protože nahrávání jidiš písní Činnou v dohledné
době určitě nenastane, přestože jim umí dát duch přesvědčivě jazzujícího
šansonu.
Následující Neočekávaný
dýchánek se klezmerem nechává ovlivnit (ostatně akordeonista Michal Šmíd
hrával se svým bratrem Martinem v Kleci), ale pouze pro doplnění, stejně
jako dalšími vlivy, svého šantánovitého soundu v písních uhrančivé
zpěvačky Zuzany Hanzlové a harmonikáře Michala Šmída. Nutno říci, že bychom
si dokázali představit autorské úpravy Dýchánkem některých jidiš klasik
celkem dobře.
Od devíti večer hrající
němečtí Klezcore předvedl divokou a tvrdě punkovou podobu klezmerových
a východoslovanských melodií s drsňáckým zpěvákem v čele (holohlavý
týpek s patřičně tvrdým výrazem ve tváři i v hrdle), přesto
zachovávající u akordeonisty a hobojistky jasně poznatelný melodický element.
Pro některé přítomné to byla jenom jakási zajímavost, nám přišla silně
přesvědčivá, i když po více než půlhodině hraní by převážil asi dojem
stereotypnosti.
Večer na hlavním podiu
zakončovali polští Sie Gra, akustické trio ve složení akordeon,
kontrabas, klarinet. Aranžérsky tedy příbuzné „polské klezmerové škole“ – ať
už v pojetí jako Jasha Lieberman trio, Cracow Klezmer Band či Di
Galitzyaner Klezmorim, případně v daleko menší míře Kroke. Žádné nářezy,
spíše jemná gradace, více pro poslech v klubovějších prostorech.
Repertoár známý od N. Brandweina a D, Tarase (instrumentálky), něco málo
písní (Papier is doch vajs, Di sapožkelech) v jidiš, ale nejen
v ní: v závěrečném přídavku přišla řeč na polskou baladu pouze za
doprovodu harmoniky, samozřejmě nechyběly karpatské melodie. Příjemné a
nápadité.
„Nejčistší“ klezmer (ale
samozřejmě, jak to kdo vezme, folkloristům by to přišlo jako nepatřičné
označení) představoval v sobotu bratislavský Preßburger
Klezmer Band (koncert začínal v 17 hodin), který byl pro nás
asi vrcholem po instumentální stránce. Klarinetista Miro Lago,
houslista Andrej Werner a klavírista Pavol Šuška
(nezapomínáme ovšem na spolehlivou rytmiku ve složení Samo Alexander s kontrabasem
a Martin Oros za bicími) nezapřeli cit pro folklor i jazz, věděli, kde
přidat a kde naopak ubrat, aranžmá promyšlená. Pro část posluchačů asi byla
problémem zpěvačka Linda Ballová (zaslechl jsem i tento názor: „Jak
Cikánka ze zábavy!“), já to za takový problém nepovažuji, protože i
vinárenské pojetí má cosi do sebe, i když bych přivítal trošku kabaratnější
výraz, jaký známe od Judy Bressler v Klezmer Conservatory Bandu
Dříve klezmerových
postupů využíval poměrně často pražský Traband (hráli od šesti
navečer), ale zdá se - podle nově zahraných písniček - že tento směr
definitivně z repertoáru kapely ustupuje. Lecos z východní melodiky
využíval urputný alternativní nářez francouzských Miss Goulash
(začínali asi v půl deváté), u nichž nás poněkud zarazil nedostatek
francouzské lehkosti a šarmu v rytmice. Trošku víc rtuťovité a moc
vážné, po hudební stránce nicméně bravurní. Konečně čistě východoslovanskou
kapelou, i když působící v Berlíně, mohou být nazváni Apparatschik,
dříve hodně šramlovití, dnes – podle módy – upravující aranžmá ruských
písní do poněkud jednotvárného ska. Nám se starší podoba bez přítomnosti
baskytary zdála zajímavější (koneckonců sestava se natolik proměnila, že
v ní dodnes zůstal z té původní pouze leader, zpěvák a hráč na
balalajku Oljeg Matrosov). Přesto
v přídavku zazněla ruskožidovská Ulica, již známe
z debutu (kromě ní jsme ještě ze starších zaslechli i Jaš těbje,
tu má na repertoáru i Ahmed má hlad), jinak se hráli hlavně vojenké (Soldady,
Poljuško) či cikánské písničky, nahrané na novinkové album Aurora,
v úvodu koncertu doplněnou starou dobrou revoluční Dubinuškou.A
jaká je tu spřízněnost s klezmerem? Samozřejmě ta, že řadu z těchto
písní původem ruští Židé a Cikáni bez ostychu hrají jako pevnou součást svého
repertoáru, ostatně působili často ve vojenských orchestrech.
Pavel Straka
HOSPODA U LETNÍHO KINA, LITOMĚŘICE - 19. 6. 2004
Na loňském ročníku
festivalu Litoměřický kořen měli přesvědčivou českou premiéru lipští jazzklezmeři
Tacheles Klezmer Company (nyní
vystupují už pod inovovaným názvem Chelesta), letos už zahráli nejen zde, ale v pátek 18. 6.
i kralupským školákům a v úterý 22. 6. na festivalu 9 bran (jehož
program jsme bohužel z časové zaneprázdněnosti absentovali, musíme
hlavně litovat neúčasti na koncertu výborného argentinského dua Lerner –
Moguilevsky v pondělí 21. 6.).
Zůstali jsme věrni
Litoměřicům, kde nás bohužel překvapil menší zájem publika, daný právě
probíhajícím fotbalovým mistrovstvím Evropy, proto se koncert nakonec
konal v hospodě, nikoliv venku,
jak plánovali pořadatelé. Atmosféře vystoupení to však nijak neuškodilo,
muzikanti zahráli zcela přesvědčivě, jazzově lehce a s nadhledem.
Výborný byl zvláště (i autor několika skladeb) trumpetista a pozounista Michael
Glucharen, krásně modeloval tón, neexhiboval a přitom skoro pořád
sóloval, aniž si toho někdo pořádně všiml. Sekundoval mu nový saxofonista (a
klarinetista) souboru Jevgenij Larin, ten přinesl souboru potřebný
východoevropský element spolu s typickým ruským zvukovým
perfekcionismem. Jako tahouni a jistí šoumeni se prezentovali akordeonistka Brigit
Fleischfressr (též autorka) a basista, eventuálně tubista Mike Meyer,
nutno ovšem z mého pohledu říci, že zvuku kapely více sluší tuba než
funkující baskytara a ani německý zpěv harmonikářky nezní zrovna typicky
jidiš libozvučně, spíše poněkud afektovaně. Bubeník a zpěvák Daniel Wolf
samozřejmě cítil rytmus a swingoval .
Repertoár osciloval mezi
klezmer (Bukarest, Heyser Bulgar, Galiziane Khasidl) a jidiš (Yash)
klasikou (styluvěrně provedený šlapající nářez) a vlastním repertoárem kapely
(autoři zmíněni výše, zaznamenán na novém minialbu). Ten spíše
z klezmeru a ruské hudby vychází a směřuje do jazzových vod (be bop,
funky, fussion), ale nedá se říci, že by to byla hudba vysloveně jazzová,
nebo naopak klezmerová (na druhou stranu tu rozhodně nevidíme spřízněnost
s newyorkskými downtownovými avangardisty z okruhu Johna Zorna,
Franka Londona či Uriho Caina) Chceme tím říci, že Tacheles jsou osobití, i
když někteří by viděli podobnost s Di Grine Kuzine (asi v orientaci
na balkánské rytmy a hráčskou suverenitu). Neupíráme to, ale DGK směřují
daleko více do Bulharska a ještě více do latinské Ameriky, pomineme-li to, že
klezmer je spíše menšinou jejich repertoáru. Po srovnání koncertů – shodně
v Litoměřicích – zvítězili u nás Tacheles i v dynamice projevu,
třebaže výhrady máme k „těžkému“ německému akcentu vokalistů (snesitelná jakž
takž v jidiš, ale ne v německých textech).
Pavel
Straka
V síti Levných knih
jsme objevili dvojici cédeček Židovské písně a Populární melodie
klezmeru (vydaly Levné knihy a Kuře v hodinkách bez uvedení datace,
předpokládám rok vydání 2004), prodávané za sympatickou cenu 49 Kč.
Obě alba nahrála stejná
sestava: zpěvačka Šura Gorelik (styluvěrná, trošku operetně či spíše
šansonově přepínající, přesto důvěryhodná, technicky čistá a s patřičnou
škálou výrazů; dle informací z encyklopedie http://www.allmusic.com vydala
s obdobnou sestavou album A Violet. Jewish Traditional Songs u
ruské firmy Meždunarodnaja kniga v roce 1994, na němž najdeme 17 více či
méně prověřených jidiš songů), klarinetista Alex „Pelikán“ Gurevič (typický
klezmerový zvuk ), neuvedený houslista (možná, že jde Indru Govorku,
jehož najdeme v sestavě na A Violet, platí o něm totéž, co jsem řekl o
klarinetistovi) klavírista Viktor Lenzon (nezapře ruské školení
v kvalitě provedení), kytarista Igor Vavrda, basista Herko
Stana, bubeník Vítězslav Vavrda (pevná rytmická sekce) a
klávesista a dirigent Vjačeslav Grochovskij (někdy až moc
popularizující aranžmá). Příliš výhrad k ní nemáme: zvuk bychom sice
nasměřovali k více šramlovitějším břehům a klávesové rejstříky častěji
zaměnili za akordeon, ale slyšíme tu dost často celkem pěkný odvaz (kdyby si
alespoň takový osvojili Pražští Klezmorim!), šikovného klarinetistu s
houslistou i neurážející sentiment přesně na hraně dobrého vkusu.
Nespokojenost ovšem
musíme ale vyjádřit s tím, že firma uvádí v bookletech (ty jsou
vůbec velmi chuďounce vybaveny – o autorství např. nikde ani slovo) mylné
informace: zcela jistě došlo k záměně nahrávek – skladby Populárních melodí klezmeru (např.Belz, Dona, Reizele, Varničkes)
slyšíme na Židovských písních, a naopak (na druhém albu
hledejte Kinderjorn, Papirosn, Ojfn pripečik). Ani na jedné však
neuslyšíme Jašu Magida, ačkoliv by údajně měl zpívat v pěti
skladbách na Židovských písních
(např. Ale bruder).
Otázkou je, zda jsem si nekoupil chybné výlisky, ale moc se mi to nezdá
(třicetiminutová svita Populárních
melodií, ačkoliv by měla být
rozdělena na 11 tracků, působí velmi kompaktním dojmem). Moc mě nepotěšily
celkem od věci vybrané fotografie obalů obou desek – Izrael má s tímto
repertoárem přeci pramálo společného. Ovšemže nejvtipnější jsou překlady
jidiš originálů (bez jejich uvedení): z Oyfn pripečk se tak stalo
U kamny (co to je?), ze Špil že mir a lidele in jidiš pak Zazpívej mi píseň na idiš, příliš obratně nepůsobí ani názvy jako Klezmery hrají ani Žertovní obrázek: Pijeme víno.
Pavel Straka (2. 6. 2004)
Ze země nejzaslíbenější
klezmeru hned po USA – Nizozemí se nám ozvali Di Fidl Kapelye a
poslali nám svoje debutové minialbum DiFK (vlastní náklad 2003).
Kapelu tvoří dvojice houslí (Madelien Verheij, Jiska tel Bals),
cellistka Djoeke Klijzing, cimbalistka Pit Hermans a jediný muž
(snad podle jména jediný zastupující židovský element v kapele) Gregor
Schaefer. Ten obsluhuje kontrabas, občas ho vymění za blízkovýchodní oud,
blízký příbuzný loutny.
Sound skupiny
reprezentuje folkloristickou linii, jakou známe z nahrávek hlavně
Budowitz (k těm mají asi nejblíže) či klezmerového alba Muzsikas, případně
dua Rubin – Horowitz, Rubinovy skupiny, Khevrisy, Di Naye Kapelye či raných
Brave Old World. S jednou podstatnou výhradou – Di Fidl Kapelye
nepoužívají ani klarinet, ani akordeon, vracejí se tedy co nejdál do
historie. Jejich projev charakterizuje kompaktní souhra, čistota zvuku,
dynamika akcentující zákonitosti gradace. K syrovému pojetí mají sice
daleko, ale přesto slyšíme přesvědčivou folkloru (maďarskému a polskému)
blízkou hudbu, mající švih a pěkné od sebe rozeznatelné tóny všech smyčců.
Nezpívá se, jen se hraje k tanci (freylakhs, kolomaike, hora, sirba), i
když spíše imaginárnímu Na začátek nesmí chybět táhlá doina, více překvapivou
je instrumentální verze Yoym hashabes, kterou známe ve zpívané,
patřičně syrové, verzi z druhé desky Di Naye Kapelye Der Mazeldiker
Yid. Již se těšíme na plnohodnotný dlouhohrající debut, ten se
právě připravuje.
Di Fidl Kapelye by si
rádi zahráli v České republice, proto tu uvádíme i kontakty:
+31(0)204686852, jiska@fidlkapelye,
www.fidlkapelye.cz
Pavel
Straka (6. 4. 2004)
Britský klezmer není
v našich končinách asi příliš známý pojem. Český posluchač si vybaví
hlavně scénu americkou (Brave Old World, Klezmatics, Frank London´s Klezmer
Brass Allstars, méně Klezmer Conservatory Band, další – jako Kapelye, Andy
Statman, Shirim, New Orleans Klezmer Allstars, Mazeltones, Yale Strom – asi
už vůbec ne, třebaže jde o jména neméně důležitá, dál už nemusím zřejmě
pokračovat), německou (i když Di Grine Kuzine příliš klezmeroví nejsou, ale
z německé scény tu hrají nejčastěji), polskou (Kroke, Cracow Klezmer
Band, Jasha Lieberman Trio), francouzskou (Zakarya), holandskou (alespoň
Amsterdam Klezmer Band, Di Gojim) a maďarskou (Di Naye Kapelye, Budapest
Klezmer Band). Přesto snad víme , že jsou u nás k mání cédečka Gregori
Schechter´s Festival Bandu, Burning Bush (což je vůbec
nejagilnější formace anglické frakce žánru, na svém kontě už má pět alb) a Mika
Tabora. Naživo známe klarinetistu Merlina Shepherta (z Londonovy
dechovky i mezinárodních Sukke, je však členem i Horowitzových Budowitz
a zmiňovaných Burning Bush) a módní hvězdu Oi – va – voi, jejichž
houslistka Sophie Solomon se podílela na avangardním albu Hiphopkhasene
(Piranha 2003) ve spolupráci s Kanaďanem Socalledem (a
takovými osobnostmi jako houslistou a zpěvákem Michaelem Alpertem,
klarinetistou Davidem Krakauerem, cimbalistou Waltrem Zevem
Feldmanem a mnoha dalšími) a hraje též ve formaci She´ Koyokh.
Právě tu jsme měli
možnost vidět v pražském Paláci Akropolis zhruba od 20. 00 ve
čtvrtek 29. 1. 2004 (o den později pak v ostravském klubu Marley
a v sobotu v opavském Domě umění), bohužel na koncert si našlo
cestu pouze asi dvacet pět diváků. Devítičlenný orchestr to však nijak
nevyvedlo z míry a ten snažil – celkem úspěšně - zhruba hodinu a půl
rozehřát chladný prostor poloprázného sálu klasickým folklorním klezmerem,
jemuž vévodila trojice housle, klarinet a akordeon. Ta nejčastěji sólovala a
určovala hlavní zvukové směřování souboru (instumentální perfekcionismus,
gradovaná dynamika a zvukově variabilní ornamentalika silnější než dupárenský
rytmus, který si často mylně někteří ztotožňují s klezmerem). Žestě
(pozoun a lesní roh) kapelu strhávaly více k hřmotnějšímu šramlu,
violoncello namísto kontrabasu nás přesvědčovalo, že s folklorní
stylizací to myslí hudebníci víc než vážně. Zvuk tělesa doplňovala mandolína,
akustická kytara a bicí nástroje (posledně zmíněný instrumentalista střídal klasický
hřmotný buben s činelem, pověšeným na rameno, s jemnějším
orientálním typem).
Díky She´Koyokh jsme
viděli směřování, které se snaží předvádět klezmer v poloze, v jaké
se mohl hrát na konci 19. století (už po invazi moderních dechů a akordeonu) ve
východní Evropě bez příměsí jazzu, rocku, folkového revivalu, šansonu,
klasické hudby, muzikálu, kabaretu, elektroniky a balkánských elementů (ale
s orientální melodikou, která je židovské hudbě vlastní). Takovou polohu
představuje řada nahrávek i souborů (debut Brave Old World – později tuto
linii opustili, soubory Joela Rubina, duo Rubin - Horowitz, Budowitz, Kapelye
do odchodu Michaela Alperta, velmi raní Klezmorim, sólová Alicia Svigals, duo
Statman – Feldman, Khevrisa a nejsyrověji Di Naye Kapelye). Můj dojem je však
takový, že přes koncerty několika interpretů této linie, jež jsme u nás vidět
mohli (hlavně Di Naye Kapelye), povědomí o zhruba takovéto podobě žánru není
v našich krajích bohužel nejsilnější. Vliv Klezmatics a starších
šansonových a muzikálových tradic je příliš silný. Koncert SH měl docela švih
(a bude ho snad mnohem více, až se muzikanti vcítí do jednolitějšího
organismu kapely, zatím jsme více slyšeli jednotlivé muzikantské
individuality), přesto by však Britům asi slušela nějaká drsnější hospoda,
kde by pravděpodobně i víc vyznělo parodické pantomimicko-taneční číslo
mandolinisty a jeho partnerky pod podiem mezi diváky, využívající i
cirkusově-akrobatických prvků.
Koncert se tak tedy
trochu lišil od živé nahrávky, kterou si bylo možné koupit a která
dokumentuje lednové (2004) londýnské vystoupení souboru. Na ní totiž slyšíme
i jazzovou píseň (My Heart Belongs To Daddy), stejně tak něco jidiš a pár
harmonikářských odrhovaček. Nevím, do jaké míry je to dané obměnami obsazení
(na informačním letáčku jsem viděl kontrabasistu, ten v Praze
stoprocentně nebyl, nahradila ho sličná cellistka, akordeonista se buď
ostříhal, nebo i tentokrát došlo k výměně postů), případně záměrně
zacíleným postupným směřováním k folklornímu purismu. Zmíněné odbočky
však vůbec nejsou špatné. Proč v nich nepokračovat? Mimoto eklektismus
klezmerových kapel byl pověstný, tak proč nezůstat u této tradice?
Pavel
Straka
Poznámka
- Dle informací ostravských zdrojů (Zdena Dluhošová a
Pjotr Simanskij) navštívilo ostravský koncert kapely v klubu
Merley 30. 1. 2003 asi 150 až 200 lidí, v přestávce koncertu
vystoupila jedna ze zpěvaček - Barbora Baranová -ostravského sboru Adash za
doprovodu akordeonu doc. Tomáše Novotného (ten je jinak vedoucím severomoravského
tělesa) se třemi jidiš písněmi, s She Koyokh pak zazpívala další dvě, těžko
prý říci, do jaké míry se jednalo o improvizaci, či dojednané vystoupení.
Samotní She Koyokh vokalistu nemají, i když jak podle cédečka kapely víme,
někdo s nimi v Londýně zpíval. Každopádně – Praha je přesycená,
Ostrava by mohla táhnout (asi své udělala i propagace, v Praze nulová,
v Ostravě víc než dostatečná). (ps)
(reportáž
publikována i na http://www.freemusic.cz)
Francouzský skladatel a
multiinstrumentalista Jean-Marc Zelwer natočil už několik alb
z oblasti world music, poslední (a jediné, které jsem zatím měl možnost
slyšet), pořízené společně s mnohačlenným souborem
Asi bychom ho nemohli
úplně zařadit do některé z jednoznačných přihrádek pro
hudebně-geografickou či žánrovou oblast, ale určitě nepřestřelíme
s určením do inspiračního okruhu zvláště východoevropského, nás
samozřejmě nejvíce bude zajímat obsah klezmerový, ten tu je skutečně
v nemalé míře obsažen (orientace ovšem směřuje občas i na východ
asijský, jih románský i do světa klasické hudby). Možná zaráží slovo
inspirace, ale už v úvodu jsme uvedli, že se jedná o album skladatele,
proto se nedivme repertoáru sice povědomému, ale většinou novému.
Začíná se však jidiš
klasikou Birobidjan, agitkou (svým způsobem ovšem chvályhodnou) v duchu
tak stalinistickém, že se mi nechce stále věřit informacím (uváděným jak
v bookletu k Daissee, tak i CD East of Odessa texaského klezmeru
Austin Klezmorim, kteří ji taktéž v neméně přesvědčivé interpretaci
nahráli) o její lidovosti (asi té bolševické), přesto opět rozjeté v tom
správně optimistickém duchu (melancholickou náladu ji dodá až hlas hostující Suzane
Rubin se samozřejmým jidiš akcentem v dohře písničky pouze
s vláčným klavírem). Třeskuté dechy (trumpetista Michel Feugere a
tubistka Sylvie Jérusalem), hbité a mnohanáladové i stylové housle (Dimitri
Artemenko) i nepostradatelná harmonika (sám šéf) ženou vpřed i další
skladby – balkánskými žesti, rytmikou i nasazením nabitou Daissu,
melodikou i ženským skoro vychlastaným a vykouřeným ženským hlasem Francesky
Lattuady (ach ta stylizace, téměř dokonalá!) cikánsky se tvářící Lekhayim
! (i když s hebrejským názvem, ale svár či souhru židovského a romského
elementu slyšíme skoro z celé desky) i velice věrojatně pojatou
(sentiment podmaňující, nikoliv nasládlý)
ruskou (i jazyk písně je skutečně takový) Opazdyvaia,
přecházející v největší (hodně cirkusácky znějící) nářez celé desky En
reterd pour
Po posledně jmenované
skladbě se hudba v závěrečné třetině více posouvá směrem ke
Středozemnímu moři (nejen blízkovýchodní melodika i jeden korsický
tradicionál - Polvere) , historizuje (právě ten je zbarokizován) a víc
a víc se blíží klasické či filmové hudbě. Nakonec po několikerém poslechu
alba i důkladnějším pročtení informací v bookletu zjišťuji, že asi mám
co dělat s hudebním zpracováním historie židovského útěku ze štetlů
pryč, nejprve na Dálný východ, pak zpátky do Judey. Že se tam občas připletli
Cikáni? I ti stále někam putují.
Pavel
Straka (2. 12. 2003)
Do české
klezmerové diskografie přibyla nová položka (eponymní debut prostějovského Létajícího
rabína, vlastní náklad 2003), tentokrát co nejbližší duchu, jaký
běžný posluchač zřejmě očekává od etikety židovská hudba, tedy hodně
klarinetu a akordeonu. Víme sice, že jsou to elementy, které klezmer (a vůbec
lidová hudba) poznal poměrně pozdě, ale co naplat, obyčejný posluchač si svou
pravdu nedá vymluvit. Z nahrávky zní oba nástroje víc než přesvědčivě,
odvazově a barevně. Doplňuje je elektrická kytara, někdy celkem nefunkčně
sólující v duchu Starců na chmelu (jsou ta sóla tak nutná?), většinou
však jen zahušťující zvuk kvarteta (nebylo by lepší vypojit ji ze zásuvky a
naopak na ni hrát důrazněji?). Dost sterilní baskytaru bych raději vyměnil za
zvukově barevnější kontrabas, takhle je spodek poněkud zploštěle suchý.
Naopak hostující houslistka, flétnistka a mandolinista jednoznačně barvu
kapely obohacují.
Jako
výstižnou charakteristiku bych viděl zařazení do okruhu směřujícího ke
kabaretu, už jen pro koketerii se Šumařem na střeše, ale hlavně kvůli
jedinému původnímu textu, kterým Vojtěch Peštuka obohatil klasickou melodii
Lebediku un Freylechu. Trošku naivňoučký a poněkud moc folklorizující, i když
mile, v dnes už archaickém pojetí (přece už se nebojíme toho, že folklor
je často drsnost sama). Zařazení parafráze písničky Joschka for avek
z dílny Martina Šmída považuji za důkaz toho, že Klec zřejmě
v českém plus minus klezmeru představuji už pro nastupující generaci
žánru jistý vzor a odrazový můstek.
Výběr repertoáru zřejmě
prozrazuje, že chlapci stále ještě začínají, zatím volili z písniček
velice často nahrávaných (hlavně z jidiš divadla pocházejících, skutečný
klezmer je tu v menšině, místo se našlo i pro ohlasového Gebitiga), žádný
vzácnější kousek se tu bohužel neobjevuje. Je škoda, že na obal pronikla
mylná informace o autorství hudby jidišswingového evergreenu Yossel. Opravdu
nejde o tradicionál, ale skladbu Steinbergovu a Casmanovu.
Závěrem: v rámci
českomoravského klezmer hraní můžeme slyšet docela pěkný odvaz, jen ho trochu
více vyhranitt (i repertoárově). Směr k šramlu by nemusel být snad ten
úplně marný.
Pavel
Straka (18. 11. 2003)
Nakladatelství H&H českým
čtenářům zpřístupnilo publikaci původně v německé verzi nazvanou Klezmer-musik
(1999), v přeložené Vlastou Reitterovou pak Klezmeři (2003),
autorů Ritty Ottens a Joela Rubina, na první pohled tedy monografii, jíž by
měl každý příznivec aškenázké lidové hudby přivítat. Nevím ale, zda je
nejšťastnější v našem minimálně informovaném prostředí vydávat knihu
polemickou, a to polemickou v míře pochopitelné odborníkům věnujících se
žánru do patřičné hloubky, ale těm, co chtějí získat jakýsi úvod do studia,
přinese však až příliš zaujatý pohled specificky vycházející z prostředí
německého, méně již amerického (spoluautor Joel Rubin je zakotven
v obou) – těžko např. málokdo u nás bude rozumět výpadům proti Gioru
Feidmanovi. Pochopitelnější jsou výhrady autorů k postupující profanaci
klezmeru, hudbě původně svázané s religiozitou a sakrálnem, přesto to
zarazí v práci, která se vědomě hlásí k historiografii, tudíž
k vědomí o vývoji a nutnosti změn (různými směry). Autorům je proti
srsti vlastně jakýkoliv vývoj, fúze s jazzem i klezmer revival. Ten
pravý klezmer dnes prý hrají pouze chasidští klarinetisté v Izraeli,
protože žijí stále v duchovním světě. Jenže Ottensové a Rubinovi vůbec
nevadí nahrávky, které spolu produkovali pro německé labely Trikont a hlavně
Wergo, které – pokud to nejsou archivní předválečné snímky - pořídil jako klarinetista
právě Joel Rubin, jak zjišťujeme z přiložené (opravdu hodně) Výběrové
diskografie, z níž vypadla i debutová deska Klezmer music Brave Old
World, s nimiž Rubin také kdysi (právě zrovna na této nahrávce)
hrával. Nemůžu si pomoci, ale považovat víceméně jen svoje alba (třebaže ta
jsou po editorské stránce vypravena opravdu nebývale a ani interpretačně jim
není možné upřít ani náhodou neprofesionalitu, spíš chlad a přílišný zcela
pochopitelný sympatický purismus, ale nad tím se nepozastavuji, to patří
k věci; nahrávky
Rubense považuji do jednoho za povedené) za reprezentativní, se mi zdá mírně
podivné, Rubin přece není jediný, kdo se snaží o autentickou interpretaci
starého klezmeru (ostatně je zvláštní, že v textu vytýká užívání
akordeonu jiným, a sám má přitom harmonikáře ve svém Joel Rubin Jewish Music
Ensemblu) a ani výčet archivních edic není úplně reprezentativní (i když se
zmiňují i jiné antalogie než jen Ottensové a Rubina); zdá se
mi, že práce některých jiných muzikologů je záměrně opomíjena – třeba
takového Michaela Alperta (v bibliografii i discografii hledáme marně; jím
připravené velmi autentické snímky bukovinského houslisty Leona Schwartze Like in different world (Global Village
1995) se podle mě dají těžko opomenout v práci věnované původnímu
klezmeru). To vše částečně narušuje výborný dojem ze sociálně historických
partií, věnovaných životnímu stylu klezmorim i jejich publika, čistě
muzikologických kapitol (pro mě ovšem příliš odborných) i portrétů nejvýraznějších instrumentalistů
žánru, činných zvláště v době jeho největší slávy v 19. století.
Zde je určitě největší přínos publikace, mám však dojem, že českého čtenáře
spíše bude zajímat pozdější vývoj, doložitelný poměrně slušným množstvím
nahrávek. Pavel Straka
Yale
Strom – Klezmer: Café Jew ZOO
V nabídce labelu Naxos World (sympatického cenou 200 Kč za
kompakt) se zatím objevily tři tituly klezmerového zaměření. Vedle
strhujícího nekompromisního jazz-funky-rockového nářezu Klezperanta
(eponymní album hudebníků z okruhu The Klezmer Conservatory Bandu
z roku 2000) se jimi staly snímky houslisty, dokumentaristy, fotografa a
hudebního publicisty (vášní je mu východní Evropa a její klezmerové relikty) Yalea
Stroma Garden of Yidn (2000) a Klezmer:Café Jew ZOO (2003).
Strom patří v klezmerovém revivalu k těm, co natočili poměrně velké
množství desek; devět
alb (nepočítáme-li desáté s Electrocarpathians, které ovšem
náleží v širším smyslu do ranku
východoevropského folkloru, ovšem s klasickou jidiš písní Di mame iz
gegangen) snad můžeme označit za úctyhodné číslo. Již v roce 1983 natáčí
se svou tehdejší folkově laděnou kapelou Zmiros první album Cholent
with Huckleberry, které si lze jako šest dalších (najdeme mezi nimi
řadovky jeho dalších skupin Hot Pstromi a Klazzj, spolupráci
s polským skladatelem a dirigentem varšavského jidiš divadla Leopoldem
Kozlowským, synovcem Naftula Brandwina, i soundtrack k dokumentu Carpati:
50 Years,
Postupným vývojem přibylo v soundu jeho formací jazzových vlivů a
hráčského perfekcionismu, k němuž se přičlenilo i zcela organické a
neeklektické zapojování dalších hudebních postupů z jiných geogragických
oblastí (nejen obligátní Balkán či sefardský Orient, ale i cajun - to vše
na vrcholovém CD z roku 1993 With a Little Horseradish on the Side,
kde spolupracoval s bluegrassovým i klezmerovým klarinetistou a
mandolinistou, žákem Davea Tarase, Andy Statmanem, jazzově
progresivistickým kontrabasistou Markem Dresserem (v obou případech to
nebyla ojedinělá kooperace) a balkánským perkusionistou Seidem Selifoským).
Ne všechna alba jsou prosta hluchých míst (Strom velkou část jejich plochy
zaplňuje svou nově skládanou hudbou), zvláště rytmicky do latinskoamericka
laděné Wandering Jew si mě moc nezískalo, stejně by od věci nebyla
větší syrovost (což zvláště vyniká s takto autenticky laděnou fotografií
z východního terénu na obalu CD Ecletic Klezz (1986), ale
standard cesty mezi kořeny (ty pocházejí u Stroma z běloruského Stolinu)
a hledáním nových možností (ale bez nadbíhání tanečně-elektronickému proudu)
klezmeru si zachovávají.
Nejnovější nahrávka jde možná v této cestě nejdál: na konec desky je
zařazena jazzrocková píseň v jidiš (samozřejmě ze Stromova pera) Ten
Plagues (přiznávám: není špatná, ale zdá se mi poněkud nadbytečná). Mimo
ni tu slyšíme dvě tradiční stolinské skočné (dialog klarinetu Andy
Statmana a Stromových houslí navozuje v souhře atmosféru klasického
klezmerového hraní v její folklorní podobě, mírně syrové, hodně
muzikantsky ekvilibristické), dobovou sovětskou agitku Birobidzhan (přes
shodný název odlišnou od Austin Klesmorim, hranou na jejich albu East of
Odessa), lákající Židy do nového domova v nově vytvořené autonomní
oblasti, a osm dalších písní a instrumentálek. Všechny napsal Strom a více
méně vycházejí z klezmerových vzorů (nebo alespoň z orientální
melodiky). Mě nejvíce nadchl náladotvorný The Bonesetter´s Last Dance
a pastiš na stalinské revolučně podmaňující i oslavně glorifikující písně L´Chayim
Comrade Stalin! (pochází ze stejnojmenného Stromova filmu o Birobidžanu),
nejen pro pěkně výstižnou patetizující atmosféru, ale i nebetyčný drajv,
s nímž je zahrána (Mark Dresser je tu hodně slyšet, jen Elizabeth
Schwartz má sice na můj vkus coby Stromova současná kmenová zpěvačka daleko
méně podmanivý hlas, než mívala Beth Faber (album Eclectic Klezz),
nicméně i ke klasické hudbě směřující
její vokál může mít místo v takovémto repertoáru) Pavel Straka
9 bran, zejména KLEZMATICS
Rok se s rokem ani nestačil sejít
a už se zase konal (ač jsem tomu vzhledem k loňským dohrávkách nevěřil)
festival 9 bran.
Tentokrát skromněji než loni, přesto však. Na všechnu hudbu jsem nestačil
zajít, zejména Stockholmského klezmerového kvintetu, který dle
fotografie vypadal více než sympaticky, mi bylo líto, stejně jako z
bezpečnostních důvodů zrušeného koncertu Meshuge Klezmer Bandu z
Itálie. To vše však pro mně vyvážil trumf v rukávu pořadatelů ze všech
největší - The Klezmatics.
Ten, kdo mě zná, by asi mohl kroutit hlavou: Má všechny desky, zná je šest
let, co se tak rozplývá?Jasně, že se rozplývám - v posledních letech, kdy se
angažovali jako doprovodná skupina mně zcela nesedící folkařky Chavy
Albertstein nebo jako skladatelé hudby k folklorizujícímu divadlu, jsem je
totiž už tak trošku odepsal. Mýlil jsem se.
Koncert, který předvedli 11. října v Akropoli, předčil všechno, co jsem od
nich znal. Přišli uvolnění, přitom však virtuózně zvládající své nástroje,
plni humoru. Hlavně zpěvák, harmonikář a nově též hráč na ukulele z Brna Lorin
Sklamberg sršel vtipem. Nijak však nezastiňoval ani multidechaře Matta
Dariaua, ani maskota (samozřejmě též skvělého trumpetistu) Franka
Londona, ani podsaditého basistu Paula Morrisetta, ani náhradní
houslistku Lisu (jen škoda jejího přeelektrizovaného zvuku) ani bubeníka se
smyslem pro humor Davida Lichta.
Zazněly jak staré známé písně (Shprayz Ich Mir, aktuální Simkhes
Toyre či píseň opěvující Manhattan s názvem Man in a hat), tak (k
mému více než milému překvapení) i několik nových, ať už šlo o jakési
purimové pašije (každý člen z zpíval nějakou postavu z knihy Ester,
pochopitelně opačného pohlaví), novou hebrejskou baladu či krásný arytmický
jidiš ploužák o učiteli Tóry, který svým žákům vykládá Píseň písní.
Svoji "povinnosti" reagovat na nedávné události se zhostili po svém
- prostřednictvím písně známého amerického písničkáře mně neznámého jména (Bojím
se vašeho Ježíše, bojím se vašich kostelů,,bojím se toho, co děláte ve jménu
svého boha - vyjímám z textu [správný překlad ovšem zní:
„nebojím se tvého Jahveho, nebojím se Allaha, nebojím se tvého Ježíše, ale
bojím se toho, co děláš ve jménu svého boha“-pozn ps]),
přičemž se anglické sloky se střídaly s Lorinovým překladem do jidiš. A snad
aby i někdo nemyslel, že to Klezmatici berou příliš vážně, přešla píseň plynule
do levicové halekačky Ale Brider.Řeknu vám, těším se na další desku
Martin Šmíd
České klezmerové stránky - pavel.straka@zs.kounov.indos.cz
stále ve výstavbě. Veškeré příspěvky
jsou vítány, některé uveřejněny.